Belmondo svobodný a pravdivý
Sám sebe už hrál v absurdní komedii Herci z roku 2000. Nyní se syn sochaře a malířky, narozený 9. dubna 1933 – a několik desetiletí živoucí symbol poživačného mužství –, vrací v celovečerním dokumentu Belmondo Belmondem, který do tuzemských kin vstoupil minulý týden. Téma belmondovského mužství jde v tom snímku spíše stranou, což je příležitost připomenout si, že dnešek takovým hrdinům příliš nepřeje.
svou tehdejší partnerku, mladičkou Annu Karinovou, asi k nejlepšímu výkonu její kariéry; došla si pro hlavní cenu na festivalu Berlinale. Silnější interakci mezi mužem a ženou bychom v kinematografii hledali těžko.
Godard s Karinovou vychrlili za pět let osm filmů nabitých osobními výpověďmi. Ona byla zářivou múzou francouzské nové vlny, inspirovala „svého“režiséra k bájným obrazům a svědkové vyprávějí, že jeho příkazy plnila slepě a oddaně. Když vzpomínala na neustálé vzlety a propady života s Godardem, striktně však odmítla politování, rezolutně zarazila pokusy postavit ji do role zneužité ženy amúzy. Letos v lednu pro britský The Guardian prohlásila pětasedmdesátiletá rodačka z dánského Solbjergu, že se cítí být poctěna, jak jí o deset let starší partner ukázal svět. Přirovnala jejich vztah k Pygmalionu.
Karinová hovoří i v dokumentu o Belmondovi. Potvrdila obecný náhled na něj – byl prostě šarmantní. Godard, Belmondo a další spoluvytvářeli dobu, kdy se v západním světě dramaticky zvedla rozvodovost, z Chicaga se rychle šířily Playboy kluby s dámskou obsluhou, měnil se poměr veřejnosti k příležitostnému sexu. Takzvané explicitní scény, obrazy a figury se prosadily do originálních děl autorů vyššího umění. Byla to doba s výrazně vyšší charakteristikou spontaneity v osobních i celospolečenských rozměrech, než jakou kolem sebe spatřujeme dnes. Byla to přitom doba v mnohém složitější, zejména po hmotné stránce, ale zároveň optimističtější, nadějeplnější; západní svět, ale i země na východ od železné opony se stavěly na nohy po válce, která přinesla utrpení nevídaných rozměrů.
Kdy je lépe pomlčet
V roce 1959 se Belmondo oženil. Tanečnice Elodie Constantinová (v titulcích nynějšího filmového dokumentu uváděna jako „Constant“) jeho zálety uměla zpracovat i proto, že se k ní herec choval s ohromným vhledem jako k průvodkyni praktickým životem i jako k archetypální bohyni. Ránu vztahu učinila až femme fatale Ursula Andressová. Místo „bezejmenných“obdivovatelek a hvězdiček zde najednou byla sexbomba šedesátých let, ostře sledovaná médii. Sblížení s Belmondem nemohlo zůstat utajeno a matka tří Belmondových dětí boj se švýcarskou rodačkou (narozenou v Bernu roku 1936 německým rodičům) vzdala a v roce 1965 se rozvedli.
Paul Belmondo, dnes třiapadesátiletý jediný syn hlavního protagonisty, pro server iDnes.cz řekl, že otcova odtažitost, když přišlo na ženy, dokumentu neprospěla. Syn byl iniciátorem natáčení, funguje v něm jako všudypřítomný průvodce a klade otázky. Do pozadí ustupuje až při rozhovoru svého otce právě s Andressovou – kamera jej snímá rozmazaného v pozadí, zatímco žena, která kdysi vytlačila Paulovu matku, s gustem líčí, jak na Bébelovo nadbíhání neustále odpovídala „ne, ne, ne, ne“, až nakonec (a pochopitelně) podlehla. A Belmondo v tom snímku? Vědoucně se usmívá. Jako by někdejší prvotřídní mi- lovník, přestože jsou na něm ještě znát stopy mrtvice z roku 2001, dobře věděl, co se do dnešní doby nehodí, co by neměl říkat.
Být to jinak, mohl by obsah celovečerního medailonu sklouznout na úroveň sbírky drbů a lechtivých vzpomínek. Nechuti oživovat dávné pikanterie se dá rozumět. Co ovšem přetrvalo, to je herecký obraz mužského archetypu. Belmondo si z filmu do filmu přenášel tuto auru a syn Paul spolu s režisérem dokumentu Régisem Mardonem ukazují i divadelní úspěch Cyrana z Bergeraku. Originálního milovníka nazkoušel sedmapadesátiletý herec v roce 1990 pod Robertem Hosseinem pro pařížský Théatre Marigny.
Když partnerky fackoval
Belmondovo kouzlo se pokoušejí v dokumentu vystihnout i muži. Zejména výpověď hereckého partnera Alaina Delona je půvabná a hodně má co říct i syn Anthony Delon. Delon mladší – trochu v zastoupení Belmonda juniora – trefuje, co dělalo z jejich otců idoly. Zatímco vráskami zkrášlený hlavní protagonista věnuje kameře nový úsměv, promluvy dalších a dalších pamětníků kreslí před divákem obraz muže ztepilé postavy a smyslných rtů, jemuž by originální fyzický vzhled nestačil, aby přiměl miliony žen vkládat si jeho podobenky do kabelek a památníků. Co to tedy bylo?
Dokument si šířeji všímá průlomového snímku z roku 1960 U konce s dechem. Podle scénáře Françoise Truffauta v něm Godard uvedl na scénu typ ležérního floutka s ryzím srdcem, bezstarostného anarchistu, jehož rebelství nepramení ze vzdoru vůči společnosti (která ho však donutí zaplatit životem). Příčinou střetu je čistá touha po svobodě. Projevuje ji i ženská postava v podání Jean Sebergové. Filmová věta „jsem nešťastná, protože nejsem volná, nebo ne- jsem volná, protože jsem nešťastná“předznamenala osud herečky narozené v americké Iowě, jež charakteru svých evropských postav podle vlastních slov nerozuměla a při návratech do Spojených států ji rozčilovaly nabídky nudných rolí a objektů krásy, podle Sebergové úsudku pornografických. Na radikálku vůči establishmentu vedla FBI v sedmdesátých letech spis se zástupným zdůvodněním „sexuální zvrhlosti“. Psychicky nevyrovnanou čtyřicátnici pak za nevyjasněných okolností našli v Paříži otrávenou v autě – oficiálně šlo o sebevraždu.
Belmondo v sobě svobodu našel. Sekvence ze starších snímků ukazují, jak z něj přímo čiší. Ano, zejména ve scénách se ženami. A ano, i v těch, kde ženy fackuje. Pro dnešního diváka ovlivněného imperativem korektnosti nejsou tyto scény jednoduše stravitelné. Ostatně dnešní restrikce vůči genderovému násilí ve filmech by sotva nechaly Belmonda fackovat partnerky. Nebo by to vyvolalo skandál. A Belmondo hrál občas vyslovené grázly. Samozřejmě že bití nebylo ani ve druhé polovině minulého století tím, co by na něm ženám imponovalo, byť arci i tohle dělal graciézně. Což pochopitelně není schvalování domácího násilí či výzva k němu.
K osobnímu kouzlu a svobodě vkládané do ducha postav přidával Belmondo přirozenost. Vynikal jí i v tom nejtěžším – v milostných scénách.
Budu ti raději předčítat, lásko
Ve filmu Banánová slupka (1963) tvoří Belmondo spolu s Jeanne Moreauovou partnerskou dvojici spojenou touhou po pomstě s pomocí narafičeného finančního podvodu. Charakterově nejednoznační hrdinové jsou sympatičtí ryzostí, což je například něco, co příbuzně laděným Dannyho parťákům, natočeným o bezmála čtyřicet let poté, zoufale chybí.
I když se jako osobnost nové vlny Belmondo později přiklonil ke komerčním projektům, ženám nabízel v mnoha variantách stále totéž – muže, jehož mohly milovat