Když baroko tančí s kubismem
Ve „městě rekordů“je toho k vidění mnohem víc než jen jedno kuriózní muzeum
Úspěšný byl na severovýchodě Čech v Jičíně, kde vznikla podle jeho návrhu z roku 1911 až 1912 první realizovaná stavba – Jakubcova vila, a pak právě v Pelhřimově.
Do města navrhl několik staveb již dříve a konzultoval také úpravy některých památek. Po začlenění kubismu do architektury jej ihned aplikoval, když navrhl opatřit domy na náměstí štíty, pojednanými v nových formách. Ani jeden z nich sice nakonec proveden nebyl (podobně jako se realizace nedočkala obdobná opatření navrhovaná ve studiích pro Německý Brod a Pardubice), ale příležitost se naskytla vzápětí, když se lékař dr. Vojtěch Fára – vlivný člen Klubu Za starou Prahu a Janákův známý – rozhodl koupit nárožní, původně středověký, později barokně přestavěný dům čp. 13 na dnešním pelhřimovském Masarykově náměstí. Janáka pak požádal, aby jej dotvořil.
Světové jehlance v Pelhřimově
Architekt ponechal loubí a střední část průčelí v barokní podobě, ale nechal doplnit dům štítem, balkonem, nárožním arkýřem a také portálem. Kombinace baroko – kubismus tady zafungovala do- konale, neboť expresivní jehlancový styl kongeniálně dotváří dynamickou barokní kompozici. Dům se stal nejvýznamnější Janákovou kubistickou realizací a dnes patří k důležitým památkám moderní architektury evropského dosahu.
Současný žlutý nátěr je sice méně šťastný než předchozí bílý, na němž lépe vynikly hry světla a stínu na okosených plochách, ale jinak je stavba v dobrém stavu, zachovala se i tabulka s číslem nad portálem. Vrata jsou ovšem kopií těch původních.
Ve stejné době získal architekt ještě další zakázku. Na nároží Strachovské a Pichmannovy ulice nedaleko náměstí (čp. 331) navrhl menší domek pro hejtmana a císařského radu Jana Drechsela. Šlo o patrovou stavbu s loubím po straně, jež podepírají goticky prolamované sloupky. Dalšími kubistickými prvky jsou sešikmené římsy, okenní šambrány, plot nebo branka. Na starých černobílých snímcích je patrné, že fasáda byla dvoubarevná, dekorativní prvky byly zřejmě bílé, plochy snad ve světlé šedi nebo béžové barvě. Dnešní nátěr je poněkud drastickou kombinací tmavočervené a oranžové. Takovou barevnost na Janákových nebo Gočárových dílech najdeme, ale až v době, kdy stavby navrhovali ve stylu národního dekorativismu, tedy v raných dvacátých letech.
Uvnitř se toho mnoho původního nedochovalo – zábradlí schodiště, nějaké dveře. Donedávna byl domek prázdný, nyní se ale postupně proměňuje a otevírá veřejnosti. Majitelé ve spolupráci s architektem Karlem Kupcem, který má v sousedním domě studio, jej postupně upravují. V současné době je uvnitř umístěna výstava Český architektonický kubismus.
Při návštěvě Pelhřimova stojí vedle starších památek za prohlídku i další zajímavé stavby z devatenáctého a dvacátého století. K nim patří například krásná neorenesanční budova od Ignáce Vojtěcha Ullmanna, několik pozdně secesních domů, snad dílo Kotěrova žáka Františka Kavalíra, a také zajímavé gymnázium pražských projektantů Václava Vejrycha a Jaroslava Kabeše z poloviny 20. let, které nápadně svými obloukovými okny připomíná jednu Plečnikovu stavbu v Lublani – gymnázium uršulinek. Ta je však až z konce 30. let, takže není vylou- čeno, že se slavný Slovinec inspiroval v Pelhřimově.
V Plečnikově křesle
Pavel Janák – vizionář, architekt, urbanista, designér, památkář a pedagog, se narodil v Praze v roce 1882. Studoval na technice u Josefa Zítka a na vídeňské akademii u Otto Wagnera. Po návratu krátce pracoval u Jana Kotěry. Proslavil se stavbou prvního celobetonového mostu přes Vltavu – Hlávkova. Kotěrovská moderna mu ale přišla příliš racionální, a tak v roce 1911 vytvořil architektonický kubismus.
Když s ním neuspěl, navrhoval ve dvacátých letech postupně stavby ve stylu art deka (palác Adria v Praze, krematorium v Pardubicích), neoklasicismu (palác Škodových závodů a Autoklub v centru Prahy), holandského cihelného racionalismu (vily přátel na pražské Ořechovce) a nakonec dospěl až k funkcionalismu (vily na dejvické Babě či Husův sbor na Vinohradech). Proslul též jako autor citlivé rekonstrukce a dostavby Černínského paláce. Po svém velkém vzoru Josipu Plečnikovi se nakonec stal také architektem Pražského hradu, kde působil až do své smrti v srpnu roku 1956.