Zážitek nemůžeš streamovat

Festival Tectonics se koná na různých místech světa, ale doma je v Glasgow, kde ho zřizuje a podporuje BBC. Představuje modelové uvažování o dnešním publiku: lidech, kteří vyrůstali s orchestrální i klubovou kulturou. Ilan Volkov tuší, jak „dirigovat“hodnoty pro takovou společnost.

Do Glasgow jsem minulý víkend zamířil především z jednoho důvodu. Chtěl jsem si na vlastní uši a oči ověřit podezření, že dirigent Ilan Volkov je jedním z nejzajímavějších a nejprogresivnějších festivalových organizátorů v současné Evropě. Letos mu bude čtyřicet: slavit má co, jeho festival Tectonics má skvělou pověst. Hlavně proto, že nachází živý a přitom seriózní způsob, jak udělat z prezentace symfonických koncertů velké dobrodružství – a přirozeně je spojit s jinou dnešní hudební kulturou.

Festival, který Volkov vymyslel a je jeho hlavním dramaturgem i dirigentem, umí cestovat. Ve spolupráci s místními institucemi se konal v New Yorku či australském Adelaide, na spadnutí je Oslo, pro příští rok projevilo zájem Mexico City. Ale hlavním stanem pořád zůstává Glasgow: Ilan Volkov je totiž od roku 2003 dirigentem zdejšího orchestru, který je součástí veřejnoprávního rozhlasu – BBC Scottish Symphony Orchestra. Nikdy jsem v Česku neviděl vyvádět profesionální orchestr takové kousky jako skotské rozhlasové filharmoniky během minulé soboty a neděle.

Mezi filharmonií a klubem

Volkov se nechal vyzvednout u zadního vchodu filharmonie, ale na rozhovor mě odvedl do hudebního klubu Mono, který je zároveň hospodou i second hand shopem s vinyly, disky a kazetami: to je typické, blesklo mi hlavou. Je to dirigent, kterého si – jako dvaadvacetiletého – vzal Seiji Ozawa coby asistenta do Boston Symphony Orchestra. Pak se stal vůbec nejmladším dirigentem, kterého kdy najala BBC – to když přešel do Glasgow. Tady však nezůstal šéfem: po deseti letech spolupráce požádal o dílčí úvazek a přešel k filharmonii do Reykjavíku – do nově otevřené Harpy, jedné z nejmodernějších koncertních budov na světě.

Zároveň je to chlapík, který v rodném Tel Avivu spoluvlastní klub Levantine 7, ve kterém uvádí progresivní hudbu alternativní ráže, od postjazzu po elektroniku. Mimochodem, ten klub otevřel z velmi praktického důvodu: aby postupně budoval publikum pro festival Tectonics, se kterým hodlal expandovat i do domovské země. Což se podařilo.

„Vždycky mě zajímalo uvádět nedoceněné autory a hudbu, která se hraje méně, než by měla,“říká Volkov. „Když se po několika letech ve Skotsku spolupráce dařila, navrhl jsem založit festival. Když jsem přešel do Reykjavíku, udělali jsme Tectonics i tam – a stala se z toho akce, kterou lze pořádat na různých místech. BBC dnes za festivalem pevně stojí, to je podstatné. Má z něj několikerý prospěch – celý festival se natáčí a po tři soboty se vysílá v pořadu Hear and Now, věnovanému současné hudbě.“Volkov neopomene s jistou satisfakcí zmínit, že z Londýna přiletěl a festival na scéně zahájil Robert Worby – muž, který uvádí novější skladatelskou scénu na BBC už čtvrt století.

Klíčem k porozumění kterémukoli festivalu je pozorování publika. Tady se mísí tři typy. Prvními jsou abonenti a příznivci filharmonie SSO, respektive ti otevřenější z nich. Druhými jsou „batůžkáři“a nezávislé typy – nechybí metalová kožená drsnost, veganské hipsterství, studentská zvídavost, intelektuálové středního věku. Třetí skupinu, menší, ale v něčem velmi příznačnou, pak tvořímuzikologové a kritici, z nichž někteří přiletěli i přes moře: je tu nakumulováno dost premiér a „duchů doby“, aby stálo za to být při tom.

Občas to jde bez dirigenta

Co se dalo tušit už z pohledu do programu, je naživo ještě křiklavější: tenhle festival je smontovaný z rafinovaně propojených kontrastů. „Nezajímá mě poslouchat čtyři hodiny to samé. Dnes se pořádají celé festivaly minimalistické hudby, nevím proč. Chci se pohybovat napříč různou hudbou, vyvažovat a konfrontovat různé zážitky,“říká Volkov. V praxi to znamená nejen proměnlivost stylů, ale taky dynamický přístup k samotné prezentaci: publikum se udržuje v pohybu.

Vrcholem se v tomhle smyslu stává skladba Musique Sans Frontiers, kterou osobně řídí americký skladatel Alvin Curran. Začínáme ve foyer, kam napochoduje trio místních dudáků. Náhle se z různých stran k jejich tradičnímu mečení (je to opravdu pekelně pronikavý zvuk) začnou přidávat ve variaci postjazzoví saxofonisté. Procesí se dá do pohybu a vede stovky posluchačů do Staré ovocné tržnice – haly, kde čeká pěvecký sbor a dechový orchestr.

Představí se hustými bloky zvuku, do toho vymění Curran taktovku za basketbalový míč a do ticha dribluje po hale. Když zmačká pet lahev, slouží to jako signál k nejlepší části skladby. Sbor se dá do pohybu, orchestrální hráči taky: útvary se rozpustí a vmísí do davu. Nepřesta- nou ale zpívat a hrát, najednou máte za zády trumpetistku a střetáte se s pohledem sboristy. Lidé ze sboru mají v rukou hrnce, příbory a pánve: v chůzi je do ticha pouštějí na zem.

Když dudáci dovedou publikum do třetího prostoru, filharmonického sálu, sekce jsou rozestavěné dokola po ochozech i na scéně. Finále, v němž bloky zvuku doslova políčkují publikum ze všech stran, řídí tři dirigenti. Je to nesmírně sugestivní, ale zdaleka ne populistické. Zatímco publikum aplauduje a huláká, připomínám si, co mi řekl Volkov v hospodě: „Usiluji o festival, který není možné streamovat na internetu. O zážitek, který se musí prožít na místě.“

Buďme chvíli obecní. Velká část hudby na festivalu, včetně nových objednaných skladeb od dobrých, dřív spíš přehlížených osobností (novozélandská Annea Lockwood, britští Laurence Crane a Howard Skempton), byla tonální: ba místy nepostrádala melodii. To může být v rozporu s představami o „té složité“současné hudbě: ale pro Volkova není novost jen v konstrukci skladby, je i v samotné situaci koncertu. To, že hned několik skladeb prostorově promíchalo hráče a publikum, není náhodné. Rezonuje tu myšlenka jakési společné úrovně, popření scény jako posvátného Olympu, na nějž není smrtelníkům umožněn přístup. Skladba Davida Fenessyho rozestavuje smyčcové těleso do kruhu, my naslouchající jsme uvnitř a hraje se bez dirigenta: hráči ho nepotřebují, reagují na sebe samotné. V současném Česku by jistě někdo hned mluvil o levičácké skladbě, lidi se organizují sami – ha, komuna! Ve skutečnosti má skladba evokovat zvuky moře a ptáků na malém ostrově: model přírody bez hierarchie a taktovky…

Ať už se Tectonics konají na Islandu, ve Skotsku nebo v Izraeli, Volkov je vždycky ve spojení s místními lidmi a do programu velmi plánovitě „vmíchává“lokální scénu. „Jednak jsem přesvědčený, že festivaly nemají utrácet rozpočet za pitomosti – třeba za moře letenek, když jsou kvalitní muzikanti přímo na místě. Vždycky je komu dát příležitost: v Glasgow jsou stárnoucí dobří hudebníci, kteří si až teď po- prvé zahrají v Old Fruitsmarket.“Což je méně formální hala připojená k sídlu filharmonie, zastřešená stará tržnice, kde zvukaři ovládají digitální pulty pod dávnými vývěsní štíty trhovců. Urbanisticky skvělé místo; jindy se tu koná třeba knižní veletrh.

Život je i v Brně

Jsou na tomhle festivalu hvězdy? Jsou tu zastoupeni výborní tvůrci a hráči, ale skutečných hvězd je minimum. Ten status snadmá osmdesátiletý klavírista John Tilbury, který je kromě komplikovaných skladeb i přelomovým volným improvizátorem (když byl mladší a pružnější, do piána i fyzicky lezl). Volkov totiž hvězdy nepokládá za nutný aspekt festivalu. „Mám rád scénu improvizátorů právě proto, že na ní neexistuje hvězdný systém. Je jedno, zda máte za sebou léta hraní a jste slavný jako Derek Bailey nebo zda jste nedávno začali: ti lidé k sobě přistupují jako rovný k rovnému, v improvizaci to ani jinak nejde. Scéně nijak neprospívá, když je někdo najednou taková hvězda jako Philip Glass a Steve Reich. Vždyť minimalisté, to byla skupina třeba padesáti lidí, kteří spolu pracovali – a najednou jen někteří z nich začali sbírat příležitosti a peníze. Skladatelská komunita v tomhle není zdravá, improvizátoři ji mohou obohatit.“

Volkov nedávno uvedl v Londýně skladbu Martina Smolky. Člověka pochopitelně potěší, když slyší dirigentův komentář: „Nechápu, proč ho v Evropě nehrají víc, má vlastní styl a je to výborné. Ale dobrých skladatelů je tolik, pořád je co objevovat, měl by se víc hrát Rudolf Komorous a pochopitelně vím, že jsou u vás mladší autoři jako Miroslav Srnka…“

Volkov není teatrální, prostě to jen všechno zná, protože hudbou žije. Když je řeč o souboru Petra Kotíka a Ostravských dnech, ví, kdo tam byl naposledy. Mluví o tom, že by se rád rozjel do Brna a že se mu líbil program letošní pražské přehlídky Vs. Interpretation: „Pozvěte mě, něco společně uděláme.“Najít termín není lehké: napřesrok bude tektonický chrlič Volkov přednášet na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

Na festivalu je jakoby všude. Uvádí skladby u mikrofonu, v rockovém nočním programu jde, sedne si na zem před stage a poslouchá. Jindy se vynoří ve stojícím publiku a lifruje posluchače tam, kde je nejlepší akustika. „Když jsem dělal Tectonics v Tel Avivu, sám jsem je i produkoval – co jsem měl dělat, nikoho jsem tam neměl. Skladatelé spali u nás doma.“Rodinu stíhá, má osmiletou dceru.

Podpora BBC je pro festival zásadní, tvůrčí i praktické mezinárodní koprodukce taky. Ale sledujeme-li „podmínky existence“jednoho z nejsoučasnějších a nejchválenějších festivalů Evropy, jedno je zřejmé. Bez povah, jako je Ilan Volkov, by to nešlo.