Češi, Němci a Karel IV.
Česko-německé potýkání kvůli Otci vlasti naplno propuklo až koncem 19. století
V19. století vystoupila výrazně do popředí národnostní otázka, což se projevilo také v mnohých debatách o výklad velkých příběhů českých dějin. Spory plály také kolem Karla IV., který se stal pro české elity i veřejnost důležitým palivem národní emancipace a sebevědomí.
Velkou pozornost na sebe strhla osobnost Karla IV. zejména při 500. výročí smrti v roce 1878. V metropoli se konala celá řada slavnostních shromáždění. Přestože se jednalo o velký svátek, objevila se i řada polemik, které se týkaly politického využití Karlovy postavy k aktuálním záměrům českého národního tábora. Národní listy například psaly, že „celou řadou skutků stal se on obnovitelem a upevnitelem samostatného státu českého“. Byl stavěn do protikladu k panovníkům, kteří „pouze z českého lidu dřeli peníze a nijak nepřispívali k jeho zvelebení“.
Smyslem vzpomínky na Karla IV. byla opora pro další vzestup českého národa. Proto se vyzývalo k tomu, aby se podle jeho vzoru pěstovala věda a kultura a podporoval rozkvět hospodářství. Český tisk povzbuzoval k zachování kulturní paměti Karla IV. v širokých vrstvách národa. Slavná minulost měla být nosným příkladem pro přítomnost i budoucnost.
Otec vlasti versus otčím říše
Němci sice měli ke Karlovi poněkud vlažnější vztah, který charakterizovalo rčení „otčím říše“, ale rovněž se snažili tuto postavu využít k prezentaci svých kulturně-politických cílů. Německé kruhy tak připomínaly, že „česká“Praha vděčí za svůj lesk člověku z lucemburské dynastie, takže by si neměla nárokovat jen ryze národně pojaté oslavy. Zdůrazňovala se pochopitelně také tehdejší provázanost říše a českého království, z níž podle německých interpretací vzešla i univerzita.
Bohatá literární produkce ke karlovskému jubileu byla dokladem toho, že se zde setkal zájem veřejný i odborný. Největší zájem tehdy vyvolalo dílo historika Josefa Kalouska, který mimo jiné hovořil o lásce velkého panovníka k češtině a k českému národu.
Soupeření o Karla IV. za první republiky
K česko-německým rozporům kolem Karla IV. docházelo i později. Německý historik Josef Pfitzner například vnímal jeho osobnost jako symbol největšího propojení a spojení českého a německého živlu ve státním rámci, jeho velký český jmeno- vec Pekař naproti tomu připomínal, že rozkvět českých zemí v době Karlovy vlády byl příkladem pro ostatní části říše.
V době první republiky se vůdčí českou ikonou stal Jan Hus a reformační osobnosti. Konzervativní kruhy, zejména katolické prostředí, však spatřovaly rozmach českého národa v jiných obdobích než těch, k nimž se nová republika oficiálně hlásila. Proto vyzdvihovali vládu Karla IV. jako zlatý věk, v opozici vůči husitskému hnutí, které podle nich znamenalo úpadek.
V pomnichovském období navrhovali někteří publicisté jako východisko z krizové situace obnovení významu konzer- vativních tradic, mezi něž se vedle svatováclavského kultu započítávala i éra Karla IV. V těchto interpretacích můžeme znovu zahlédnout také národní akcent, zaměřený v protiněmeckém duchu – tato perioda se chápala jako jeden z vrcholů naší národní svébytnosti.
Z pohledu středověku a tehdejšího významu národa byly ovšem moderní diskuse o panovníkově původu stěží pochopitelné. Karel IV. se totiž považoval zejména za syna dynastie a byl spíše Evropanem, i když při tom všem vehementně zdůrazňoval své postavení českého krále a dával najevo náklonnost k zemi, kde se narodil.