Smrt a pohřeb neznamenaly konec
Ve středověku platilo více než dnes, že narození a smrt patří k životu. Nebyly tabuizovány a byly vnímány jako počátek a konec pozemského osudu člověka. Na něj ale navazovala doba očekávání Posledního soudu, po kterém, jak všichni doufali, přijde spása a věčný život. Smrt proto nebyla definitivním koncem života.
Člověk, který z tohoto světa odcházel, se snažil zajistit pro sebe i své blízké věčné spasení a na tomto světě zachovat památku na sebe a svou rodinu, což neznamenalo jen pouhou vzpomínku, ale také přímluvné modlitby a bohoslužby za mrtvé. I když to byl právě vrcholný a pozdní středověk, který v reformaci zpochybnil účinnost přímluv po smrti člověka a znovu nastolil otázku předurčenosti ke spáse či k zatracení, většina středověkých lidí po celý život usilovala o to, aby jejich naděje na spásu byla podpořena i viditelnými nástroji. K nim patřily zejména pouti, pokání, zbožný život, almužny a odkazy církevním institucím.
Nepřijatelná byla smrt nepokřtěného člověka, zejména dítěte. Děti proto v nouzové situaci mohly být pokřtěny kterýmkoli dospělým křesťanem, aby i jim byla otevřena cesta ke spáse. Duše zemřelých nepokřtěných dětí pro svou nevinnost končily podle středověké teologie v limbu – v meziprostoru mezi zatracením a rájem.
Pohřby zemřelých lidí byly jednou z možností pronést přímluvné modlitby za duši zemřelého, ale odrážely také spole- Truhla s ostatky českého krále Přemysla Otakara II. čenské i ekonomické postavení mrtvého a jeho rodu či rodiny. Pohřbívání do hrobek v kostelích se stalo už ve středověku výjimečnou záležitostí, vyhrazenou pro duchovní, šlechtu a městské patricije. Většina lidí byla standardně pohřbívána do země na hřbitovech u kostelů.
Nejhonosnější ovšem byly pohřby panovníků. Z lucemburské doby je dochována např. zpráva o pohřbu Karla IV. Ten byl po své smrti 29. listopadu 1378 nabalzamován a jeho tělo bylo dalších 14 dní nošeno po předních pražských kostelích, než bylo uloženo v kryptě v katedrále sv. Víta. Svou poslední cestu císař vykonal ve velkém smutečním průvodu z Pražského hradu na Nové Město, přes Emauzy až na Vyšehrad. Odsud ho nesli do Starého Města ke sv. Jakubu a do kostela Panny Marie pod řetězem. Teprve pak ho vynesli zpět na Hrad, kde se konaly smuteční obřady. Císař byl pohřben v cínové rakvi se zlatou korunou, jablkem a žezlem, mečem a zlatým rouchem. Vedle něho byla uložena říšská korouhev a jezdecký štít s hlavou orla obrácenou k zemi.