Ježek, Voskovec a Werich osvobozeni
Pro posluchače mé generace je velice obtížné přistoupit k hudebnímu a literárnímu odkazu tvůrčího tria Jaroslava Ježka, Jana Voskovce a Jana Wericha bez předpojatosti. Pro dějiny kultury je pravidlem, že odkaz výrazných tvůrců je rozchvácen a rozhlodán záhy poté, co vystoupí ze své avantgardy a stane se společensko kulturním kánonem, na který si každý činí nárok. Pro našince, který byl seznámen s dílem Osvobozeného divadla ještě v rámci socialistických osnov, je tento kulturní odkaz vnitřně propojen s nepříjemným ideologickým i emocionálním balastem, který na něj nakydali nejrůznější vykladači a samostylizovaní nestoři, jež si k tomu buď zvolil oficiální režim, nebo se zkrátka sami dokázali prodrat do popředí kulturní kritiky a etablovali se tam. Pro posluchače mého typu byly filmy jako Pudr a benzín, divadelní hra Caesar nebo revue Ostrov dynamit artefakty sice vtipné, ale dávno vyčpělé a irelevantní předválečné kultury, reprezentované učitelkou hudební výchovy, jejíž kabinet kromě květináčů zdobil otřepaný Werichův citát o tom, že když člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. Čirá genialita Ježkovy hudby toto duševní rozpoložení měnila jen zčásti. Když se k tomu přidá moderní posedlost různými autentickými interpretacemi (které jsou ve skutečnosti z kulturního kontextu vyrvanými parodiemi), nechuť se jen násobí.
Žádné křečovité nápodoby
Na pozadí tohoto dilematu bylo proto obrovským překvapením navštívit vystoupení v Českých Budějovicích, v rámci kterého se představili Ondřej Ruml, doprovodný kvintet Mateje Benka a Jihočeská filharmonie pod vedením Jana Talicha, kde tito pánové výjimečným způsobem odkaz zmíněné tvůrčí trojice oživili. Možná by bylo lepší říci, že ho rovnou vzkřísili.
Ani stopa po křečovitých nápodobách nebo „autentičnosti“. Jejich přístup odpovídá tomu, co podvědomě cítí každý muzikant nebo velmi zkušený posluchač: vzít si původní hudební i literární text, zapomenout, co mě učili ve škole, a prostě si to zahrát. Fakt, že se v tom automaticky projeví „neautentické prvky“, jako např. frázování moderního jazzu, menší důraz na „mluvenou“dikci, se kterou Werich svoje písně původně zpíval, nejen že nevadí, ale tvoří celou pointu tohoto počinu. Jsou také důvodem, proč tomuto žánru věnovat pozornost a Ježkovu hudbu konečně pořádně docenit moderním a neortodoxním hraním.
Ježkova hudba inspirovala zajisté mnoho zajímavých tvůrců, nikdy se na ni ale nenavázalo ve smyslu hudebního proudu, nové tradice, která by pro českou kulturu byla specifická a významná. Na to, že se před jeho dílem s údi- vem skláněly i legendy amerického jazzu, jsme u nás jeho odkaz nepěstovali dobře. Ondřej Ruml, Matej Benko i Jan Talich předvedli na moderních aranžích výtečný výkon a udělali i z polozapomenutých písní opravdovou show, což je mimochodem to skutečně autentické.
Voskovec, Werich, Ježek
Autor (* 1982) je publicista