S komunisty se nemluví. Ale...
Pozváním Jakeše na festival nechtěl nikdo legitimizovat komunismus. Copak už neplatí „Nejsme jako oni“?
Píše se rok 1984. Na traktoru ve směru Staré Buky přivážíme aparaturu. Má se zde konat jeden z prvních pokusů o malý festival, jež později vyústí ve východočeský Woodstock a Open Air Festival Trutnoff. Pozván je i pozdější náčelník Václav Havel. Než přejedeme koleje, zatýká nás StB. Postupně jsou všichni propuštěni, v šeru policejní vyšetřovny zůstávám sám. Poprvé je mi jako mladému hejskovi vyhrožováno fyzickou likvidací a inzultací. V době, kdy se chodí hromadně k volbám i do prvomájových průvodů a jeden se obává druhého, Václav Havel zve všechny k sobě na Hrádeček. Většinu vidí prvně.
Střih. Rok 1987, generálním tajemníkem komunistů se stává Miloš Jakeš, na východě duní perestrojka a do Volanova u Trutnova se sjíždějí většinou dlouhovlasí lidé z celé republiky. Přijíždějí i TV štáby ze zahraničí. Estébáci nás vše nechají připravit, ale pak udeří. Zatýkají nás s Čuňasem ještě dříve, než vše začne. K mému vlastnímu baráku mě nepouští šéf celého zásahu, vysoký důstojník StB Cícha, osobně. Poprvé je mi nabízena „spolupráce“. Jsme zatčeni, lidé taháni k výslechům a festival dva dny rozehnáván. Svobodná Evropa burácí a informuje o tom každou hodinu. Na pomoc opět přichází Václav Havel, u něhož se ukrývá aparatura. To se dozvídám až o několik let později právě od náčelníka.
Střih. Rok 1990, na první oficiální festival přijíždí prezident republiky a asi dva až tři tisíce lidí z celé země. O festivalu se píše jako o prvním svobodném setkání u nás. Písničkáři z exilu se na festivalu prolínají s kapelami, které zůstaly a oficiálně mohly hrát, i s těmi, které byly zakazované a vytlačované do periferie klubů. Do tohoto živoucího organismu jsou přizváni i estébáci v čele s vysokým důstojníkem Cíchou, kteří nás zavírali a rozháněli nám festivaly. Věc v té době velmi živá. Společně měli stanout na červené půdě vedle náčelníka.
Dva odlišné světy
Střih. Rok 2016 a v rámci natáčení dokumentárního filmu o Miloši Jakešovi, který se stal generálním tajemníkem komunistů v době, kdy byl rozháněn „náš Woodstock“, se s ním setkávám. Schůzku sjednává režisér filmu s tím, že ji natočí a část použije do připravovaného filmu. Po chvíli zapřemýšlení souhlasím. Proč nejít a neříct přímo z očí do očí kdysi nejmocnějšímu muži v zemi, co si o jejich systému myslím? S komunisty se nemluví, ale pro tentokrát jsem si vybral jinou cestu. Chci se muže, který byl posledním pilířem konce totalitního systému, zeptat, proč vyštvávali lidi do exilu a zavírali kapely za to, že si chtěli hrát po svém. Konfrontovat se s ním. Přicházím do obýváku „generálního“, kdysi vysoce postavenéhomuže, který se podílel na držení lidí v šachu a ve strachu. Usedám ke stolu. Celé mi to přijde jak setkání Sojuz a Apollo s mezipřistáním v sekretariátu ze sedmdesátých let. Otevírám ohnivou vodu s vinětou indiánského bojovníka a pozvedám: „Na demokracii!“Jsem přehlušen: „Ne na tuhle panskou.“Znovu zvolávám na demokracii a doplňuji: „Na Václava Havla!“Nesouhlas. Dva odlišné světy.
Proč jste zavřeli a nenechali hrát Plastiky, kteří chtěli hrát jen svoji hudbu? Čeho jste se obávali? Kolik životů a rodin jste zničili! Proč jste za básničky zavřeli Magora na několik let?! A proč jste na nás posílali estébáky? Konfrontace se střídala s komičností. „Generální“na mě chvílemi zvedá hlas a stále drží svoje přesvědčení. Chvílemi to bylo, jako bych slyšel legendární projev z Červeného Hrádku. „A nepřijde vám to málo a děsné, že si vás mladí lidé budou nanejvýš pamatovat jen z útržků vašeho projevu z Hrádku?“Jediný moment, kdy se Miloš na chvíli odmlčí. Nedoufám a nevěřím v prozření. Před odchodem rozbaluji plakát s tisícovkami rozesmátých lidí na festivalu s náčelníkem v popředí. „Vidíte ty rozesmaté tváře? Kdybyste tady dodneška byli, tolik rozesmátých tváří nevidíme, protože by ten festival nebyl“.
Nemám ve zvyku při odchodu bouchnout dveřmi a generálnímu říkám: „A co kdybyste se přijel podívat na festival, který jste rozháněli? Ukážu vám, kdy a kde si můžete poslechnout kapely, které jste šikanovali a zakazovali. Uvidíte ty rozesmáté tváře.“Happening, nadsázka, recese...? Právě tento minutový sestřih z celého setkání pak někdo ukradne a doplní o dehonestující text. Chopí se ho pár jedinců nemajících festival, mě nebo náš kmen z jakýchkoliv důvodů v oblibě. A začnou dělat svoji práci. Munice je nabita. Rychle se připojuje lokální buňka ODS pod horami. Stane se z toho politikum. Radikalismus se tváří jako zásadovost a od pár tehdy i nyní okrajových disidentů se objevují odsudky jak z Rudého práva. Vzniká kauza, hysterie, poplach a účelově střižené video bez jakýchkoliv souvislostí a konotací začne šířit zlobu a nenávist. Přichází test toho, jak demokratičtí jsme.
Mokasíny vs. polobotky
Střih. 1990–2016. Po 26 letech. Když v roce 1990 měl náčelník stanout na stejné půdě s pozvaným vysokým důstojníkem StB a dalšími estébáky, nevzbudilo to takovou pozornost jako dnes bývalý šedý politik v papučích. Nepamatuji si na jediný pobouřený hlas. Vybavuji si jen pár otázek typu „fakt jste to udělali?“. Dnes po 26 letech vzbuzují polobotky třiadevadesáti- letého starce, jež možná měly stanout na červené půdě vedle našich mokasínů, vlnu hysterie a radikálních odsudků. Nikdo nechtěl legitimizovat totalitní režim a komunismus. Nikdo nechtěl „Milouše“vodit na pódium, jak je nám nyní rádo podsouváno. Nebyly by žádné kmenové oficiality, žádné čelenky. Náčelníka máme jednoho a toho budeme ctít do konce našich dnů. Jakešovy polobotky by s našimi mokasíny na naší červené půdě netančily.
Překvapuje mne, kolik emocí setkání „mokasínů s polobotkami“vzbuzuje. Neztratili jsme nadhled a nebereme se jen moc vážně? Možná je to jen reakce na to, že drtivá většina z nás chodila se sklopenou hlavou k volbám nebo do prvomájových průvodů a dnes nechceme, aby nám to bylo jakkoliv připomínáno, byť třeba setkáním s Milošem Jakešem. Není za nejradikálnějšími odsudky kromě vlastní nespokojenosti a nepřejícnosti jen pár kostlivců ve vlastní skříni? Je potřeba za tím zavřít dveře, zapomenout a tím se nezdravě vyrovnat s minulostí? Co zkusit oživit zapomenuté heslo s ideály, na nichž vznikl i náš festival, a zvednout ze země zapomenutý štafetový kolík s nápisem Nejsme jako oni a opět jej uvést v život a dál běžet bez hysterie se slovy Sváti Karáska – opět dát našemu směřování vyšší smysl? Pravda a láska by pak možná měly šanci zvítězit...
Autor je pořadatelem Open Air Festivalu Trutnoff