Ostrůvek stability v turbulentním regionu
Samotný Írán prošel za poslední skoro čtyři dekády značným vývojem. Pryč jsou doby násilného vývozu radikálních revolučních myšlenek chomejníovského režimu v 80. letech 20. století. Stejně tak historii patří masové zatýkání, justiční vraždy, mizení, mučení a dlouholeté žaláře pro jakéhokoli kritika Islámské republiky. Snaží-li se dnes někdo vykreslovat Írán jako krutý režim pomocí zpráv o častých trestech smrti, zapomíná dodat, že jde fakticky pouze o kriminální zločince – vesměs vrahy a pašeráky drog. Z politických důvodů se v zemi již nepopravuje, byť se politické svobody se západními standardy stále srovnat nedají a k zatýkání a věznění opozičníků stále občas dochází.
Díky těmto skutečnostem, to znamená postupnému zmírňování režimu a jeho liberalizaci, představuje současný Írán ostrůvek stability v jinak velmi turbulentním regionu Blízkého a Středního východu, a to navzdory periodě Ahmadínežádova prezidentství, které íránské otevírání bezesporu zbrzdilo. Dnešní Írán je ovšem pragmatický aktér mezinárodních vztahů a velice zajímavý obchodní partner.
Skutečnost, že Írán je stabilním, předvídatelným a zodpovědným aktérem, lze krásně demonstrovat pouhým pohledem na mapu regionu. Sousední Irák se nezadržitelně blíží k finálnímu rozpadu. Další soused Afghá- nistán je již několik desetiletí zmítán vnitřními ozbrojenými konflikty a obrovskou chudobou. Blízký Jemen čelí intervenci saúdských ozbrojených sil a kmenovému násilí, Sýrie uvázla ve vleklé občanské válce a Turecko se v důsledku vlastních regionálních ambicí stává terčem terorismu a na druhou stranu si vyřizuje staré účty s Kurdy. Libanon, Jordánsko a další země jsou zavaleny syrskými uprchlíky a nad všemi vyjmenovanými zeměmi se vznáší hrozba v podobě Islámského státu. V Íránu je oproti tomu klid, bezpečno, a v současnosti dokonce i dobrá a optimistická nálada napříč populací.
Navzdory konzervativcům
Za poslední rok přitom země zažila celou řadu významných událostí. Tou nejdůležitější je bezesporu přijetí dohody mezi Íránem a tzv. skupinou 5+1, tedy pěti stálými členy Rady bezpečnosti (USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína) a Německem. Přijatá dohoda fakticky znamená postupné odstraňování mezinárodních sankcí vůči Íránu výměnou za větší transparentnost a omezení íránských jaderných aktivit. Tato dohoda, která bývá po právu označována za průlom ve vztazích mezi západními mocnostmi a Íránem, je politicky spjata především se současnou administrativou prezidenta Rúháního. Dohodu se mu podařilo prosadit navzdory systematickému podkopávání jednání ze strany íránských konzervativních kruhů, a to do značné míry proto, že se v současnosti těší ohromné domácí podpoře.
Důležité je také zmínit, že na stranu prezidenta se před konečným hlasováním v parlamentu přidal dokonce nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Sajjid Alí Chameneí – nejvyšší mocenská autorita země. Přestože i nejvyšší duchovní patří ke konzervativní frakci, soustavně varuje před bezmeznou důvěrou vůči Západu a doporučuje vládě zdrženlivost k dané dohodě a celkově k mezinárodnímu společenství, pragmaticky ji ohodnotil jako pro Írán potřebnou a užitečnou. Tím sice prezidentovy problémy s konzervativní částí politické reprezentace neskončily, stále a pravidelně dochází k napadání dohody a prozápadních kroků vlády na půdě parlamentu, ale Rúháního pozice je i díky výsledku parlamentních voleb silnější než kdy předtím a Chameneího finální podpora dohody ji ještě upevnila.
Autoři tohoto textu nejsou sa- mozřejmě naivní, aby tvrdili či očekávali, že se z Íránu ze dne na den stane liberální země s otevřenou ekonomikou a západními demokratickými standardy. A je iluzí se domnívat, že podobné směřování je cílem současné prezidentské administrativy. Ta by k obdobným krokům vzhledem k celé řadě brzd a protivah íránského politického systému neměla dostatečnou politickou sílu a legitimitu a taková změna není nejspíše ani Rúháního osobním snem – je přece jen do značné míry dítětem své doby. Proces přibližování Západu byl ale již nastartován a íránská politická reprezentace se snaží promyšleně působit nejen na vlastní vnitřní polické procesy, ale vydává také signály směrem do zahraničí. Cesty íránského prezidenta a ministra zahraničí po Evropě, slibování obřích kontraktů evropským průmyslovým kolosům a otevírání íránské ekonomiky zahraničnímu obchodu a investicím zajišťují, že i kdyby došlo k nějakému nenadálému zhoršení vztahů mezi Íránem a Západem (například v důsledku americ- kých prezidentských voleb), evropské státy už nebudou ochotné vrátit stav věcí a sankční program před dohodu 5+1. Přišly by tím o ohromné obchodní příležitosti, jež íránská vláda slibuje, a tamní sankcemi vyprahlý trh, který doslova žízní po zahraničních technologiích, know-how, zboží a finančních investicích.
V dubnu proběhlo druhé kolo íránských parlamentních voleb, které dle mnoha komentátorů potvrdily trend otevírání se této sankcemi dlouhodobě sužované země. A ačkoliv jsou titulky v západních médiích o vítězství modernistů a reformistů značně zkreslující a poznamenané neznalostí íránského politického prostředí, v jednom důležitém aspektu se západní komentátoři nemýlí – výsledek voleb posílil pozici současné administrativy prezidenta Hasana Rúháního.
Bezprecedentně bezpečno
Kromě slibovaných zakázek a prázdného trhu představuje Írán stále důležitějšího ekonomicko-politického partnera z důvodu vlastní stability a bezpečnosti. V kontextu bouřlivého regionu je íránská vnitřní bezpečnost na bezprecedentní úrovni. Kriminalita je obecně nízká, nedochází zde k teroristickým útokům, etnické či náboženské násilí je na minimální úrovni, a pokud dojde k ojedinělým excesům, koncentrují se pouze do provincie Sistán a Balúčistán. Nicméně ani balúčská rezistence již zdaleka není tak intenzivní, jak tomu bylo ještě před několika lety.
A prozatím nehrozí ani přelití konfliktů ze sousedních států – Afghánistánu či Iráku. Naopak Írán hraje v těchto konfliktech důležitou roli tím, že je aktivním působením drží mimo své území. Je si vědom, že z dlouhodobého hlediska by podcenění těchto výzev znamenalo průnik násilností na jeho vlastní území. Ostatně – v posledním roce výrazně posílil ostrahu svých hranic a obecná bezpečnostní opatření z obav před teroristickými útoky ze strany tzv. Islámského státu. Írán je totiž jedním z hlavních protivníků tohoto agresivního sunnitského uskupení, jelikož aktivně podporuje iráckou armádu a tamní šíitské milice, kurdské Pešmergy a režim syrského prezidenta Baššára Asada – čili všechny protivníky sunnitských extremistů, kteří naopak požívají větší či menší podpory saúdských, katarských, ba i části tureckých elit. Íránské speciální síly se dokonce fyzicky nacházejí na bojištích v Sýrii a Iráku, takže šíitský Írán je logicky potenciálním cílem sunnitských bojovníků Daiše.
A skutečnost, že se Írán dostal na stejnou stranu fronty proti extremistům z Daiše jako Spojené státy a Evropa, ještě více nahrává vzájemnému sbližování. Tím spíše v situaci, kdy regionální rivalové Íránu Saúdská Arábie a Turecko své západní partnery vystavily svou činností velkým pochybám o tom, co v jejich pojetí znamená spojenectví.
Skutečnost, že se Írán dostal na stejnou stranu fronty proti extremistům z Daiše jako Spojené státy a Evropa, ještě více nahrává vzájemnému sbližování
Autoři jsou politologové, působí na katedře politologie FSS MU