Už jenom kapela
Kdo přihlíží bezpráví, na toho přijde řada: tak vyznívá loutkový videoklip Burn the Witch (Upalte čarodějnici), který Thom Yorke a spol. zveřejnili jako první z nového alba AMoon Shaped Pool. Muž v řadovém obleku tu přijíždí na návštěvu do vesnice, která jeví poněkud zvrhlé sklony. Oficiální návštěvě tu ukazují malebné činnosti vesnického lidu, mezi vší přičinlivostí a tradicí ovšem lidé najednou staví šibenici, tančí kmenový tanec kolem svázané ženy nebo malují rudé kříže na dveře. Loutkové postavičky ve stylu, který znají Britové z dětského vysílání, nakonec uvedou „čestného hosta“k velkému slaměnému panákovi, zavřou ho dovnitř a zapálí hranici. Ten, který se „zvykům jejich kraje“dosud jenom zdvořile a pasivně podivoval, se škvaří a družný kolektiv, rámovaný fáborky a hostinou, se s upalovaným kolektivně fotografuje. Pro nás: ještě nám loutková vesnice zamává do kamery.
Zní to jednoduše a taky to v podání Radiohead jednoduché je: jako by se rozhodli, že je čas používat srozumitelnou, jasnou dikci. Pokud je na ostře sledovaném klipu něco vyhrocené, pak prst obrácený k původci násilí: jsou to obyčejní lidé, kteří přijali „kulturu nenávisti“a hledají terč hněvu mezi sebou. Vzájemně se vybíjejí a nemyslí na to, jak snadno je tekutý hněv může postavit do pozice těch stigmatizovaných. Je trochu tíživé, že takový námět se nám dnes zdá až nadmíru samozřejmý? Vedle téhle teze je ovšem na písničce pozoruhodná ještě jedna věc: samotná hudba, v níž se prolíná styl Radiohead s orchestrální partiturou jejich kytaristy Jonnyho Greenwooda. Radiohead se vrátili ve formě, která stojí za pozornost.
Proti gatekeeperům
Za posledních deset let vydali Radiohead dvě alba. In Rainbows (2007) se proslavilo především tím, že Radiohead jím „pohřbili“starý zprostředkovatelský hudební průmysl. Desku nabídli na svém webu: navíc nechali na každém posluchači, jakou částku za stažení zaplatí. Propagace to byla bezkonkurenční, finanční úspěch už menší.
Pro Thoma Yorka se ovšem stal tenhle postoj dlouhodobým: znechucení hudebním průmyslem a médii demonstruje už v dokumentárním filmu Meeting People Is Easy (1998) z turné po majstrštyku OK Computer. Když album Kid A uniklo krátce před vydáním přes sdílečský Napster, zpěvák řekl, že pirátský princip „dokáže lidi nadchnout pro hudbu tak, jak to firmy už dávno zapomněly“. Jasně na tohle všechno navázal, když vydal vlastní album Tomorrow’s Modern Boxes (2014) jako placený download přes „pirátský“server BitTorrent. „Dnes je možné projít si celou tu cestu sám, bez samozvaných prostředníků – od skládání songů ve zkušebně přes práci ve studiu až po vydání,“řekl. Zároveň svůj postoj doplnil, když – nejspíš s povzdechem – připomněl, že tvůrci nemají povinnost nést celé břemeno organizace a produkce svých věcí. Kapelám i po- sluchačům opakovaně vzkazuje, že „Spotify je poslední záškub starého průmyslu“, jinými slovy že streamování hudby na webu přináší hudebníkům nulové nebo minimální zisky a nepomáhá je živit.
S nechutí vůči „gatekeeperům“, tedy majitelům klíčů k veřejným kanálům, souvisí i postupná přítomnost Radiohead na sociálních sítích. Při turné na konci „nultých“let už nedávali žádné rozhovory médiím. Když chtěli publiku něco sdělit, vyjádřili se sami na svém twitterovém nebo jiném účtu. Album The King of Limbs („Vládce končetin? Přece rytmus!“napovídal kytarista Ed O’Brian) v roce 2011 stvrdilo, že Radiohead žijí něco jako život po životě. Samozřejmě: jejich publikum se nevytratilo a časem byla jejich přelomová úloha dokonce lépe pojmenována a doceněna. Ale viselo a visí ve vzduchu, že každou svou hudební novinkou se jen snaží prodloužit a potvrdit význam, jaký měli do alba Amnesiac (2001). Falzet Thoma Yorka v 90. letech výborně portrétoval, že „něco je špatně“: ten rozkmit mezi vysílením a hněvem trochu pramenil z chladu přetechnizovaného světa, trochu z nefungujících vztahů mezi lidmi a trochu z narušené duše.
Bezradnost a mladá krev
Aktivista a hudebník Yorke žije už dlouho ve znamení téhle své „klasické polohy“. Od roku 2006 ho mírně redefinuje sólová kariéra: počínaje projektem The Eraser se spřáhl s mladší generací producentů. Elektronikové jako Burial a Four Tet ho nejen inspirativně spojují s novými po- etikami a technologiemi: taky mu, marná sláva, zjednávají víc pozornosti u mladšího publika. Yorke rozdává svou přízeň uvážlivě: jako host nazpíval pár míst do nahrávek afroamerického producenta Flying Lotuse, aktuálně jeho hlas zní na dobrém albu elektronika Marka Pritcharda.
Loňský rok přinesl několik událostí, se kterými se Yorke musel vyrovnávat. V létě oficiálně skončil jeho vztah, který trval třiadvacet let, v zimě pak Radiohead sami publikovali song Spectre, který objednala produkce filmu s Jamesem Bondem, ale nakonec ho nepoužila. Při tom všem, jak se nyní ukazuje, kapela pracovala na albu. Jeho materiál je silně staronový: Yorke a spol. se soustředili na rozpracované písně, které občas v nějaké fázi už i zněly na koncertech. Paběrkování? Možná by se dal najít přátelštější výraz, ale skutečně se tu pracuje s materiálem z dřívějška.
Co ho spojilo? Yorke přepsal texty, usadil celou kolekci songů do současného pocitu nejistoty a paranoie. Druhým a dost šťastným momentem ovšem je, jak vyrostl Jonny Greenwood. Od roku 2003 se rozvíjí jeho paralelní kariéra skladatele: byl rezidenčním hostujícím autorem u orchestru BBC, vydal tematicky propojené společné album s polským klasikem Pendereckým. Posluchačsky a kriticky vzato, Greenwood je někdy autor z rozumu, volí efektně netradiční postupy, některé skladby se zdají vysezené a nepochybně ho některé soubory hrají, protože je kytarista Radiohead. Ale jedna linie jeho tvorby je nejcennější: soundtracky pro filmy Paula Thomase Andersona ( Až na krev, Master, Inherent Vice – Skrytá vada). Právě Greenwoodova instrumentace pro lehce „divné“smyčce a sbory tady výborně pomáhá nervním klimaxům a udržuje je přitom zvukově neotřelé a místy překvapivě vzdušné.
Desku by mohla charakterizovat slova „intimní“a „odlehčená“. Snad je to znak určitého sebevědomí, že tu skupina jen ve třech písních z jedenácti bouří v nějakém hlasitém nátlaku: vůbec mu však například není věnován závěr desky, Yorke a spol. dnes už spíš míří tišeji kamsi dovnitř. Jednou z těch hlasitějších vln jsou The Numbers: ještě před časem Yorke tvrdil, že by se ztrapnil, kdyby napsal protestsong o změně klimatu, nyní to udělal. Text se snaží mlžit nejasnými obraty, ale když dojde na poslání, je doslovný: „Budoucnost je v nás, nikde jinde není.“Skutečný úspěch tkví ve zvuku: neilyoungovskou melodii obaluje klavír, elektroakustická studiová mlha a postupně i smyčcový orchestr. Podivnost zvuku se projevuje v náhlých střizích, v balancování mezi nejasnými zdroji a klasickými hudebními nástroji: jako by se tu do sebe vpíjel známý svět s něčím nepojmenovaným.
Jemnou stránku desky reprezentuje klipový Daydreamer: snad vypráví o tom, že odvrátit se od všeho únavného, vřavy světa, může být jak obrana, tak rezignace. Dobře tu funguje video Paula Thomase Andersona, kde Yorke prochází dalšími a dalšími prostory, rodinnou kuchyní i horskými závějemi, aby se nakonec doplazil do jeskyně s platónským ohněm. Závěrem písně sípe pozpátku puštěná mantra: „Půl života, půl života.“Což někteří čtou jako odkaz ke vztahu, který trval přesně polovinu jeho života a vloni skončil.
Je to příběh o stárnutí a obsahuje písně o znovuzrození. Radiohead natočili deváté album. Rezonuje současnou nejistotou a paranoií: věrohodně?
Láska, která počkala
Desert Island Disk (Album na pustý ostrov) je v jádru folkovou (lehce harrisonovsky indickou) písničkou o přerodu, o síle vkročit do nového života: „Jsou možné různé způsoby lásky,“zpívá se tu. Album uzavírá písnička, jejíž název True Love Waits (Pravá láska počká) je věru příznačný: Radiohead jiměli na repertoáru od roku 1995, ale nikdy dřív nepřišli na to, jak ji věrohodně nahrát. Na to, kolik písní tu vznikalo evidentně u kytary, se podařilo instrumentovat je věrohodně: umírněnost a neukřičené experimentování tu pomáhají vyvážit místa, kdy je to všechno přece jen okatě chtěné.
Tolik hudba: a co relevance Radiohead tehdy a teď? Marné volání... Yorke a další sice každou chvíli dělají skutečně velké akce pro charitu, podporují lidskoprávní a ekologická stanoviska – ale spojité gesto kapely, která svou hudbou zesiluje svůj postoj a naopak, už z toho není. Taky proto, že guerillový marketing „přímo k lidem“, který kapela mocně rozjížděla, převzaly za těch deset let masy dalších, od občanské společnosti po kampaně reklamek.
Radiohead už nepřetvářejí veřejnou debatu a trendy: už jsou jenom hudební skupina. Novým albem se jim ovšem podařilo – pro leckoho, včetně autora téhle recenze, překvapivě – prokázat, že jsou ještě schopni nahrát kolekci písní, která si skutečně zaslouží naši pozornost. Je méně překombinovaná než předchozí tři alba – a je výmluvnější a silnější než kterékoli z nich.
Radiohead: A Moon Shaped Pool. 53 minut, vydaly XL Recordings, Londýn 2016.