Dirigentská překvapení Pražského jara
Orchestr vystoupil dvakrát, nejprve v klasickém programu s Mozartem a Beethovenem, podruhé se dvěma klasiky 20. století – Bartókem a Prokofjevem. Nebylo možné ubránit jímavě pracuje s citacemi několika děl slavných skladatelů, vyvolává snově nostalgický dojem a je poměrně rozsáhlá a barvitá.
Následoval Bartókův Koncert pro housle a orchestr č. 2, který provedla Alina Ibragimova. Náročný sólový part přednesla s přirozenou lehkostí a vnitřní logikou, výrazným plným tónem a velmi muzikálně. Byl to jednoznačný vrchol programu.
Zajímavým zážitkem bylo provedení Prokofjevovy Páté symfonie. Oramo diriguje velmi impulzivně a energii snadno přenáší na orchestr; ten pod jeho vedením hraje s maximálním nasazením i profesionalitou. Jednotlivé věty symfonie tak nabízely řadu zají- mavých epizod, trochu jim ale chyběla jednotící linka. Partitura také postrádala lyrické momenty či ztišená místa a hlavní důraz ležel na pasážích efektních svou instrumentací. V celkovém dojmu se mi zdá, že oné excentričnosti bylo příliš a posluchač byl až zahlcen, je však zřejmé, že tento styl je dnes svým způsobem v kurzu, soudě podle tolika úspěšných hostování a několika šéfovských postů, které Oramo zastává. V příští sezoně hostuje u České filharmonie, tak uvidíme, jestli dojem bude podobný.
Minulý týden hostoval na Pražském jaru Symfonický orchestr BBC z Londýna se svým současným šéfem, jímž je Fin Sakari Oramo. Zanechal výrazný, i když ne úplně jednoznačný dojem.
Podobným dirigentským objevem, byť v mladší generaci, se stal Jiří Rožeň, který v úterý dirigoval PKF – Prague Philharmonia. Bylo pozoruhodné sledovat, s jakou jistotou vedl orchestr v komplikované Kabeláčově Čtvrté symfonii i Sinfoniettě Bohuslava Martinů. Obě tato dirigentská jména je dobré si zapamatovat.
Autor je redaktor ČRo