Jsou lásky, které nestárnou
Vášnivá láska až za hrob, místy až surová, v romanticky odlehlém koutu Anglie na samotách uprostřed nehostinných yorkshirských vřesovišť – to jsou nestárnoucí devízy jediného románu britské spisovatelky Emily Brontëové.V tuzemsku je tato mimořádná próza známá také pod názvy Bouřlivé výšiny či Vichrné návrší. Její dramatizaci nyní podle překladu Kateřiny Hilské pořídil někdejší dramaturg Buranteatru Jan Šotkovský, s jehož scénářem pracovala mladá režisérka Gabriela Krečmerová. V této adaptaci se Šotkovský zaměřil především na dvě hlavní dvojice – Kateřinu s Heathcliffem a sourozence Isabellu a Edgara Linto- novy. Příběh vypráví vlastně jako retrospektivu stará chůva Nelly Deanová a dlužno poznamenat, že předností scénáře je jeho srozumitelnost, přehlednost i jasná architektura. Na Větrné hůrce je totiž román, který z velké části tvoří několik vyprávění složitě chronologicky komponujících děj mezi lety 1770 a 1803.
Šotkovský navíc použil také básně Johna Keatse, které zhudebnil Adam Hlavatý a jež zpívají zejména hlavní hrdinky. Je to zajímavé ozvláštnění a šťastné řešení z mnoha důvodů. Přírodní amilostná lyrika předního anglického romantika se do tohoto dramatického materiálu hodí, protože důležitou roli už v knize hraje krajina, kterou autorka vykreslila velmi básnicky. Zpívané verše zesilují baladický odér hlavního dramatického materiálu a dodávají inscenaci romantickou atmosféru. Tu zesiluje živá hudba, která se line zpod pódia a v níž Hlavatý i jako jediný interpret střídá klavír a elektrickou kytaru.
Fouká opravdu hodně
Už románová materie vykresluje lásku jako zběsilý, nevyzpytatelný a razantní cit. Mohlo by se lehce stát, že divadelní verze zůstane jen jakousi romanticky bolestnou podívanou, ovšem tomuto se inscenace Krečmerové naštěstí vyhnula. Svoji Hůrku inscenuje bezmála jako paletu mezilidských vztahů, které však dokážou lidi nejenom pobláznit, naplňovat, ale dost často fatálně zraňovat. A to až k smrti. Nejmarkantnější je to potom na hlavním motivu večera, jímž je bezesporu láska mezi Kateřinou a Heatcliffem.
K naznačenému výkladu režisérce pomáhá scéna Venduly Bělochové, která vyprázdněné jeviště s toliko šesti černými dřevěnými židlemi přepažila na horizontu průsvitnými fóliemi, za kterými se místy odehrává paralelní děj. Výhradu lze mít k jisté ilustrativní doslovnosti, kterou lze vyčíst z řady větrníčků vyskládaných pod onou průsvitnou oponou a také z romanticky povlávajících bočních průsvitných závěsů. To asi aby měl divák jasno, že tady opravdu hodně profukuje. Krečmerová ale motiv větrníků zajímavě nese celou inscenací, to když se z nich stane třeba svatební kytice nebo ozdoba za čelenkou hrajícího si chlapce.
Uměřeně romantický, ale nikterak přezvětšovaný či přehrávaný patos nabízejí na jevišti herci. Inscenace nabízí řadu vyrovnaných výkonů, z nichž lze jistě vypíchnout sveřepou a drsnou Kateřinu Elišky Skálové, která zvládla oblouk od pubescentky až po umírající nemocnou mladou ženu. Zajímavým a opravdu silným hereckým svorníkem večera je pak služebná Nelly v podání Ivany Plíhalové.
Menším oříškem pro mne byl nalezenec Heathcliff, jak ho hraje David Tchelidze: je sice nejkomplikovanější postavou už románo- vého příběhu, ale jeho chlad a tajemnost herec ještě zcela nevystihl. I tak je inscenace Na Větrné hůrce příjemnou, nepřepjatou a divadelně zajímavou exkurzí do světa prudkých citů několika jakoby nesourodých lidí. Citů, po nichž dnes možná i toužíme, a které naší době – zdá se – chybí.
Divadelní hlad po silných příbězích plných velkých a překvapivých citů je nekonečný. I proto se nezávislé brněnské divadlo Buranteatr vrátilo k jednomu z nejsilnějších evropských románů. Uvedlo dramatizaci slavné prózy Na Větrné hůrce od britské spisovatelky Emily Jane Brontëové. A ukázalo se, že to byla volba šťastná.
Emily Brontëová – Na Větrné hůrce
Autor je divadelní publicista