Co nás naučily myši?
Název Experiment myší ráj charakterizuje scénický tvar a zároveň odkazuje na výzkum amerického etologa Johna B. Calhouna. Ten v laboratoři vybudoval ideální podmínky pro myši – tedy myší ráj, ony však v tomto blahobytu zlenivěly a začaly vymírat, řečeno ve zkratce.
Diváci při vstupu do divadelního sálu vyfasují roztomilé myší škrabošky a stávají se účastníky konference na téma vymírání populace a nutno dodat, že paralely s naší tlustou, lidskou civilizací jsou fascinující. Hercimají totožné masky a sedí za řečnickými pultíky. Jejich povrch připomíná zelený kubánský mramor, kterým je interiér Nové scény hojně obložený, znak Myšance zase evokuje OSN – scénografie se Draganu Stojčevskému opravdu vydařila. Na velkých obrazovkách jsou promítány nejrůznější grafy. Vše důvěrně připomíná nekonečné debaty ze zasedání, které mají spasit svět.
Za hranicí snesitelnosti
Je zřejmé, že tvůrci zdlouhavost a nudnou formálnost těchto rozprav bez řešení zamýšleli prezentovat, ale tady se už dostali za hranici snesitelnosti. Oživujícím prv- kem pak měly být výstupy herců usazených mezi publikem, ty však působily až směšně šablonovitě – zhrzená, snad až hysterická myšožena (Diana Toniková) vykládá, proč si nenašla partnera, a pro jistotu také povypráví vtip, ve kterém přirovnává muže k záchodu, poté vystoupí silácký a sebestředný myšák (Jan Bidlas), jenž stejně stupidně kontruje.
Nová scéna není právě přívětivý divadelní prostor, připomíná spíš kongresový sál s propocenými koženými sedačkami. Odér nudy se odtud málokomu podařilo vypudit. A bohužel to nesvedl ani režisér Jiří Havelka s divadelní inscenací Experiment myší ráj, a to i přesto, že má se zabydlením obskurních míst zkušenosti – třeba jeho Dechovka dokonale zapadla do sálu malostranské Baráčnické rychty.
Experiment, který zůstal v půli cesty
Zvýšena agresivita je prezentována dalšími herci v hledišti, kteří se na místě poperou. Pozoruhodný je ovšem Vladislav Beneš jako nejvyšší hlavoun, který zasedání moderuje. Jeho zpomalená, bezemoční dikce a opakující se „děkujeme za příspěvek, reagujte na příspěvek...“, je hereckým výkonem, i když o ten jde v této inscenaci nejméně.
Zábavné jsou také projekce na dvou velkých obrazovkách. Kamery snímají diváky (a také několik herců) v hledišti – všichni by měli mít na hlavách masky, což se samozřejmě nestalo, a tak místo zástupu stejných myších obličejů vidíme tu a tam znuděný nebo rozpačitý výraz neposlušného diváka, někdo se naopak neudrží a radostně do kamery zamává. Velice dobře je také vymyšleno znázornění ubývajícího stavu myší populace, ale nehodilo by se prozrazovat více…
Experiment tak zůstal v půli své poutě. Pravděpodobně to ale nebude s lidstvím tak tragické, když ještě chodíme do divadla, které tak úplně divadlem není, a k veselí nám stačí poměrně málo. A navíc dle Calhouna existuje řešení myší (a snad i naší) zkázy. Je to prý spolupráce.
Jiří Havelka, Martina Slúková, Marta Ljubková: Experiment Myší ráj
čevski Jiří Havelka Dragan Stoj- Marta Ljubková Martin Tvrdý Autorka je divadelní kritička