Český astmatický úděl
Bude to skoro třicet let, co Václav Havel napsal esej Příběh a totalita, který začíná tím skvělým podobenstvím o astmatu. Přítel je ve vězení a má astma a potřeboval by přeložit na nekuřácké oddělení. Když o tom disidenti řeknou americkému novináři, on na to odvětí: o. k., je mi to líto, ale dejte vědět, až umře, pak to bude zajímavé. Astma není story.
Havel tehdy samozřejmě psal o stavu pozdní totality, o níž však nebylo jisté, nebude-li tady ještě desítky let. Země a její obyvatelstvo o sobě dávalo znát tichým sípáním plic. Někdo to považoval za život, jiný za jeho imitaci. Byla to pokojná doba pokašlávání a pochrchlávání, kterým se společnost ubezpečovala, že přece jen ještě dýchá.
Svým způsobem se s tím dalo žít. Krev se objevovala výjimečně a po kapkách a ani ti, kteří tím astmatem trpěli nejvíc, ji nechtěli prolévat. V tom panovala shoda s režimem. Nebylo tu příliš zvykem chrlit krev, když tak jen básnicky. Astmatik se ploužil na svém místě ve středu Evropy a všechny v okolí spíše svým kašlem nudil, takže si říkali, že od něj nelze nic čekat. Ta zem, kdysi srdce Evropy, se proměnila v nudný astmatický boční lalok s nezajímavým šelestem.
Pak přišel náraz roku ’89 a na pár roků se to změnilo. Plíce si vydechly a krev se rozproudila. Vypadalo to, že se napojí na okolní armatury a bude se respirovat zdárně jako do té doby šťastnější a výkonnější plicní systémy. Řadu let se zdálo, že to šlape, i když to v této zemi nikdy není jednoduché a těch, kteří by ventily chtěli otočit, se vždycky najde dost. A možná se jim to zase daří.
Trochu se politovat a trochu přitom ukázat zuby. Trochu drze dýchnout druhému do obličeje. Je to mentalita přeplněných čekáren, kde se nevětrá a nepouští se druhý sednout.
Po třiceti letech může mít člověk ve svých plicích pocit, že to astma je tu zas. Jako by té zemi docházel periodicky dech. Už to samozřejmě není totalitní kašel úzkosti a o krvi už vůbec nelze mluvit. Nejsou to ani souchotiny z nedostatku, protože ten vypadá jinak než břicha zdejších obyvatel.
Je to spíš jakési kolektivní sípaní a poštěkávání, které si lidé vyměňují mezi sebou jako způsob vzájemného styku. Jeho účelem není něco sdělit nebo si něco vyjasnit, ale zachrčet na sebe. Trochu se politovat a trochu přitom ukázat zuby. Trochu drze dýchnout druhému do obličeje. Je to mentalita přeplněných čekáren, kde se nevětrá a nepouští se druhý sednout. Je to stav, který jde od nejvyšších pater (v téhle zemi často velmi nízkých) do zákoutí českých chalup a paneláků. Nejde z něj strach a jeho rysy jsou spíš domácky fotrovské. Je to fantom astmatu, který se do plic dostává delším pobytem v české kotlině. Dýchat tady znamená trochu se dusit.
Je to náš příběh, kterému chybí ale story, ona krev, kterou chtěl ten americký novinář. V tom by mohla být i jakási přednost zdejšího dýchání. Jen se to musí vydržet. Třeba celý život.