Rozpuk českého sochařství
Výstava Neklidná figura soustřeďuje v prostorách druhého patra Městské knihovny v Praze rozsáhlý soubor soch z přelomu 19. a 20. století. Připomíná zrod našeho moderního sochařství a jeho překotný rozpuk v řadě individuálních talentů. Vedle toho ale také pokládá ostrou otázku: jak to, že tato významná část dějin českého sochařství je přehlížena?
Výstava je vymezena lety 1880 a 1914, tedy dobou, kdy sochařství hledá moderní tvář. Vymaňuje se z úzké vazby na minulost a otevírá se možnostem uplatnění v přetavující se společnosti a nově přebudovávaných městech.
Ústřední sochařská díla této doby se konkrétně v Praze stala pevnou součástí městské struktury, ať už to je Myslbekův pomník knížete Václava na Václavském náměstí, nebo Šalounův pomník mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí. Příkladů je pochopitelně mnohem více, ovšem jakkoli tvoří důležité body na současné mapě města, jim samotným – jako uměleckým dílům – se pozornosti spíše nedostává, vždyť i stálá expozice v Národní galerii chybí.
Potkávání se s Myslbekem v dobrém i ve zlém
Zakladatelskou a v dobrém i zlém slova smyslu patriarchální postavou moderního sochařství u nás byl Josef Václav Myslbek. Autoři výstavy Petr Wittlich a Sandra Baborovská na to návštěvníka upozorňují hned na úvod výstavy. První část po vstupu je pojata jako Myslbekův ateliér, z kterého vybíhají čtyři linie, čtyři cesty.
Metaforické vyjádření je to poměrně přesné, třeba František Bílek sice nebyl přímo Myslbekův žák, ale musel se s jeho přítomností vyrovnat. To v kladném smyslu znamená podnětnou tvůrčí rozepři mezi klasicizujícím akademickým kánonem a nastupujícím neklidem exprese. V záporném smyslu pak to, že se Bílek musel například smířit s tím, že mu komise (v níž měl velké slovo právě Myslbek) odebrala studijní stipen- dium na základě odevzdaných prací. Doličná díla Orba je naší viny trest a Golgota (obě 1892), jedna z prvních moderních děl českého sochařství, na výstavě tvoří úvod jedné z linií, která zpřítomňuje symbolistickou větev.
Potkávání se s Myslbekem, opět v dobrém i ve zlém, ovlivnilo prakticky většinu nastupujících sochařů. Vedle toho, že zastával místo vedoucího ateliéru sochařství na umprum a později na AVU, mělo jeho slovo váhu při veřejných zakázkách. Proto ať už bude řeč o Suchardovi, Kociánovi, Kafkovi, Štursovi, Šalounovi, nebo dalších, vždy se v této řeči bude více či méně vracet Myslbek.
Výstava nebuduje iluzi uzavřeného domácího umění. To neznamená, že by neexistovala propojenost nebo návaznost na místní třeba i barokní tradici (není tu nijak hledána), ovšem silné impulzy přicházely ze zahraničí, především z Francie. Sám J. V. Myslbek při cestě v roce 1878 poznal z přímé zkušenosti francouzské sochařství. Výrazným a dalekosáhlejším impulzem byla pražská výstava Augusta Rodina v roce 1902. Rodinova známá socha Kovový věk (1876) byla zakoupena na výstavě Prahou – stále je v majetku GHMP a tvoří přirozené centrum místnosti zdůrazňující symbolismus.
Chytrá instalace
Za pozornost stojí, že vedle několika Rodinových soch je na výstavu z Francie zapůjčena řada děl Antoina Bourdella, další významné postavy francouzského sochařství, která také přímo ovlivnila řadu domácích sochařů díky pražské výstavě v roce 1909. Ottu Gutfreunda, sochaře, který kubismus o pár let později rozvedl v sochařství jako málokterý světový umělec, zasáhl tak, že za ním odešel do Paříže. A na aktuální výstavě nechybí Gutfreundova socha Úzkost (1911–12), vrcholné dílo předválečné avantgardy; ovšem zde právě výstava chronologicky končí, cesta je tu jen naznačena iluzorní chodbou, protipólem Myslbekova ateliéru, s díly Picassa, Duchampa-Villona a několika dalších.
Další dvě linie, rozdrobené v menších sálech, sledují monumentální práce a dekorativismus. Ačkoli galerie vpustila dovnitř přirozené světlo v nevídané míře a naznačila tak propojení sochy a veřejného prostoru, mám za to, že největším nedostatkem výstavy je právě malý ohled na propojení města a sochy. Výstava jako by tím nechtěla opustit idealizující uměleckohistorickou rovinu uvažování stylu a akcentovala pojmové rozlišování, zda jde o symbolismus, naturalismus, nebo impresionismus. Ani Rodin, avšak ani Myslbek neměli jednu tvůrčí polohu a pojmy se v jejich díle střetávají, překrývají a vyvrací. Myslím, že by bylo přínosné zdůraznit sílu díla ve veřejném prostoru, jeho spojení s architekturou a urbanismem a zdůraznit schopnosti sochařů vytvářet díla, která se v místě nerozplynou ani ho nedusí siláckými gesty. Vždyť některá nejvýznamnější díla tohoto období nejsou a nemohou být v galerii, ale stojí každodenně na očích.
Výstavu sjednocuje chytrá instalace Dominika Langa. Jeho zá- sahy, někdy razantní jako evokace Šalounovamodelu Husova pomníku, výstavu osvěžují a zachraňují ji před pastí muzeální ztuhlosti. Expozice zdůrazňuje stále přitažlivou aktuálnost tvůrčího vypětí dané doby. Že to byla doba vskutku plná hledání a dění, ukazuje jen srovnání začátku a konce: Myslbeka a Gutfreunda – vývoj je to skokový, zhuštěný.
Výstava Neklidná figura sice nepřináší převratné nové pohledy ani interpretace, avšak v klidném, uspořádaném pohledu představuje díla z domácích (hlavně Národní galerie) a zahraničních sbírek pohromadě a především upozorňuje na hodnotná díla, kterým je třeba věnovat pozornost.
Neklidná figura. Exprese v českém sochařství 1880–1914
Autor je historik umění