Pro ctitele literární periferie

Jméno spisovatele, výtvarníka a performera Patrika Linharta (* 1975) bude široké veřejnosti patrně neznámé, zato na periferii české literatury (což není myšleno nikterak hanlivě) se jedná o postavu vpravdě nepřehlédnutelnou a obestřenou řadou mystifikací a mýtů, jichž je sám plodným (spolu)tvůrcem. Tento básník a prozaik postupně rozšířil svůj záběr též o žánry nebeletristické. A právě příspěvky tohoto druhu obsahuje kniha s názvem Horrory roků, již letos vydal Milan Hodek ve svém nakladatelství Paper Jam.

Jedná se již o druhý objemný svazek Linhartových textů převážně literárněhistorického ražení. Zatímco však jeho „čítanku světového frenetismu“s názvem Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra 2013) charakterizovalo jednotné téma – dějiny tzv. frenetické literatury –, přiblížené skrze přehledové studie, autorské portréty, lexikon (leit)motivů či malou antologii, Horrory roků obdobně ucelenou koncepci postrádají a celý sou- bor sestává ze čtyř částí, jejichž hlavním pojítkem je autorův literární vkus a osobitý styl.

Ať už totiž pročítáme Linhartovy články a studie, jeho knižní recenze, jím sestavené nevšední kalendárium nebo jeho chronologický přehled významných mezníků dějin literatury a umění vůbec, co chvíli narazíme na jedno z autorových oblíbených témat (počínaje dadaismem a okultismem konče), potažmo na některý příznačný rys jeho psaní (archaický pravopis, zálibu v cizích či řídce užívaných slovech či vyhraněně subjektivní optiku, umocněnou mnohdy emotivním, až vulgárním výrazivem).

Celkem jedenáct statí z let 2007 až 2015, publikovaných již dříve časopisecky (převážně v Tvaru a Hostu), autor pro účely knižního vydání znovu přehlédl a nezřídka upravil či rozšířil. Jejich tematický záběr je značně široký (od literárního kánonu přes pojednání o Casanovovi nebo Karlu Mayovi až po typologie názvů knih či záporných postav) a odrážejí se v nich mnohé Linhartovy specifické záliby.

V oddíle pojmenovaném Literární recancy autor shromáždil sedmnáct knižních recenzí, které od roku 2012 napsal taktéž pro výše zmíněné časopisy. Patrik Linhart se otevřeně hlásí k tradici kritiky impresionistické a jeho soudům vskutku nelze vyčíst nedostatek osobního zaujetí. Ostatně jeho autorsko-čtenářské preference se zřetelně odrážejí i v samotném výběru a hodnocení recenzovaných titulů, respektive spisovatelů (mj. Michal Šanda, který Horrory roků doprovodil krátkým doslovem, Básník Ticho, Roman Szpuk či Viki Shock).

Zdaleka největšího uplatnění však autorův nebývalý ostrovtip, barvitý jazyk a osobitý vkus došly v originálním kalendáriu, jehož časopisecká verze, uveřejňovaná předloni na pokračování v Tvaru, dala název celé knize. V porovnání s tímto čtivým a poučným exkurzem do literární historie připomíná následující poslední oddíl knihy suchopárné kompendium pro střední školy. Linhartův sáhodlouhý (zhruba třetina svazku!) chronologický výčet vybraných událostí z dějin umění (zejména literatury) vznikl prostým průnikem jeho osobních preferencí a příslušného kánonu. Ve formulacích zestručnělých až za únosnou mez se autor k vlastní škodě vzdává téměř všeho, co jeho psaní činí ojedinělým a zajímavým.

V Linhartových článcích i recenzích se vedle nepopiratelné erudice odráží též jeho bytostný sklon k jazykové ekvilibristice a mystifikaci, odpor k akademismu i mainstreamu a naopak slabost pro umění neprávem zapomenuté či přehlížené, která z něho činí souputníka Ivana Slavíka nebo Ivana Wernische. Pomineme-li pak nešťastnou závěrečnou část knihy, můžeme Horrory roků vnímat jako setkání s navýsost originálním autorem, který ani v roli literárního historika či kritika neodkládá básnický plášť.

Patrik Linhart: Horrory roků

Autor je publicista