Pražský lógr?

Když se můj starý mladý přítel a občanský aktivista Matěj Hollan potřeboval vypořádat s aktivitou občanů, která se jmenuje Kroměřížská výzva, zveřejnil na sociálních sítích po všech stránkách dojemný text nazvaný Pražský lógr. O snaze občanů, kteří se pokusili pojmenovat veřejně hodnoty, které by snad mohl (měl) ztělesňovat příští prezident, si každý může svobodně křičet, co mu z hrdla vyjde. V Matějově výkřiku mne zaujala poslední věta. „Pokud se nyní často s posměškem díváme na tzv. ,pražskou kavárnu‘, tak počinem tohoto Kroměřížského pelotonu se z ní stává už jen lógr.“Toto freudovské podřeknutí mne pobavilo. My, kteří se nyní často...? Kdo se to s Matějem s posměškem dívá? Ovčáček, Mynář, Nejedlý, Forejt či snad sám Miloš Zeman? Hnutí Žít Brno? Celá Morava, celá zeměkoule? To jsou velké otazníky. Pominu faktickou stránku věci, že podstatnou skupinu iniciátorů Kroměřížské výzvy tvoří také osobnosti, které z Prahy zkrátka nejsou a je trapné je za cenu vtipné pointy cpát za stolky pražské kavárny.

Nic proti kavárnám, měl jsem období, kdy jsme v Brně chodili s celým HaDivadlem v čele s nebožtíkem hudebním skladatelem Jiřím Bulisem takřka denně do funkcionalistické kavárny Kolbaba na Leninově, dnes Kounicově ulici. U Kolbaby to vřelo, tam mohl člověk vnímat kvas brněnského zázraku alternativní kultury. Mohl potkávat mladíčka Petra Vášu, stejně jako knihovníka a ochotnického režiséra J. A. Pitínského. Ve slavnější kavárně U Očků na Chorázově, dnes Jezuitské, se v kouři daly rozeznat tváře básníků Mikuláška a Skácela vedle malířů Mikulky či Zábranského, Bolka Polívky s jeho pobratimem Jurou Pecou.

Kavárny mám zkrátka rád. A odmítám přistoupit na hru s pojmem pražská kavárna. Už proto, že ji vyvolávají lidé degenerovaní ideologií třídního boje a snaží se tento třídní boj podsouvat společnosti jako definici skupiny škůdců pracujícího lidu. Divím se, že na tuhle kartu Matěj Hollan plácl svůj trumf.