Dvacet procent štěstí

Regulovat vysílání online televizí je nesmysl

Obrovské neštěstí Evropské unie spočívá v tom, že mezi v zásadě racionální a prospěšné nápady a plány se vždycky zatoulá nějaká naprostá pitomost. Těžko říct, jestli je příčinou vliv lobbistů, nějaký bruselský šotek, nebo ona pověstná jednota v mnohosti, nicméně je to železné pravidlo. Naposledy se do plánů na sjednocení digitálního trhu na starém kontinentě vloudil nápad, podle kterého budou muset všechny online videotéky povinně vysílat alespoň dvacet procent evropské produkce. Třeba nejpopulárnější americký Netflix bude zkrátka muset k těm svým Domkům z karet, Jurským parkům, Dnům nezávislosti či Transformerům přidat nějakou tu Ordinaci v růžové zahradě, Kameňák nebo třeba pořad s Jiřinou Bohdalovou.

Jistě, v Evropě existuje mimořádné množství dobrých filmů i seriálů, dokonce se nějaké občas objeví i u nás. Nicméně tvrdě nařídit, že každý pátý prostě musí být evropský, bez ohledu na zájem diváků a volný trh, nepovede k ničemu dobrému. Úředníci se ohánějí tím, že televizní stanice v EU investují přibližně právě pětinu svých příjmů do lokální produkce. A tak by měli i převážně zámořští online hráči, jako je třeba Amazon, projevit podporu dvacetiprocentním místem ve svých katalozích. To je sice na první pohled hezká myšlenka, místo k nákupu kvalitních filmů ale klidně může vést nakrásně i k tomu, že videotéky nakoupí potřebné množství braku, který je prakticky zdarma. A co víc, lidé se na něj budou třeba i dívat. Podobně se třeba do našich televizí dostaly i některé překvapivě populární béčkové seriály a filmy v devadesátých letech. Prostě byly v balíčku ke kvalitním a drahým dílům zdarma.

Snaha o podporu filmografie na kontinentě se tak může snadno zvrhnout v přesný opak. Navíc většina oné Bruselem chráněné lokální televizní produkce jsou filmečky a seriály hnané jen a pouze sledovaností a komerčními zájmy. Stanice moc dobře vědí, proč je točí, vyplácí se jim to a není důvod jim jakkoliv pomáhat. Volný trh pak třeba umožňuje, aby se online hráči, jako třeba Seznam se svým Streamem, i u nás stále více posouvali do konkurence tradičních televizí a platili někdy i dost náročné produkce. A žádné regulace nepotřebují.

Pohříchu nejlepší televizní produkci má u nás HBO. Pokud ale bude dílů Terapie, Mamonu nebo Hořícího keře málo, bude si k nové sérii Hry o trůny zkrátka muset do těch dvaceti procent dokoupit nějakou tu Pojišťovnu štěstí. Jan Klesla