Kdo se bojí Bernarda Lewise
Slavný historik se dožil sta let. Četba jeho knih pomáhá lépe porozumět dnešnímu Blízkému východu
Dožít se stovky je nepochybně zajímavá zkušenost. Pro vědce je navíc příležitostí porovnat, zhodnotit nebo revidovat mnohé z toho, co napsal nebo řekl třeba i půl století předtím. Včera dosáhl tohoto mimořádného věku Bernard Lewis, historik Blízkého východu.
Když se roku 1916 narodil, na mapě ještě bylo možné najít osmanskou říši, ale téměř žádný ze současných blízkovýchodních států. Knihu Arabové v dějinách, která od té doby vyšla v mnoha vydáních a překladech a udělala z něj klasika oboru, dokončil v roce 1947. Když roku 1986 odcházel do univerzitního důchodu, nebyla řada dnešních blízkovýchodních prezidentů a králů ještě ani plnoletých.
Bernard Lewis sice upozorňoval, že je historik, ale řada jeho predikcí stála za pozornost. Dlouhodobě například varoval před křehkostí státního systému postkoloniálního Blízkého východu. Jak je křehký, se ukázalo hned po vypuknutí arabského jara. Vysvětloval tehdy, proč v budoucích svobodných volbách budou mít Egypťané problém odolat jazyku Muslimského bratrstva. Jakožto celoživotní pozorovatel a ctitel Turecka s předstihem varoval před Erdoganovou touhou zrušit autonomii sekulárního státu, což je proces, který právě vrcholí. A ačkoli ho jeho odpůrci rádi obviňují ze „sionismu“, což je chápáno jako nadávka, už v polovině 70. let doporučoval Izraelcům, aby zkusili jednat s Organizací pro osvobození Palestiny o dvojstátním řešení. Blízkému východu prorokuje postupný pád do bezvýznamnosti v souvislosti s vyčerpáním nebo nahrazením ropy. Zato Evropě nedávno slíbil islámskou většinu na konci tohoto století.
Život plný bojů
Lewis neusiloval o status typického veřejného intelektuála, který se vyjadřuje k otázkám ležícímmimo jeho odbornost. Psal ovšem čtivé knihy s širokým dopadem a rád se vyjadřoval v médiích – knih napsal více než třicet, z nichž mnohé se staly základními texty oboru, včetně Dějin Blízkého východu (česky 2000). Jeho veřejná viditelnost vedla mimo jiné k tomu, že byl často dezinterpretován a někdy i nenáviděn za věci, které neřekl a nenapsal.
Například byl ve Franci zažalován za (v této zemi trestné) popírání arménské genocidy, tedy masových zločinů tureckých nacionalistů na arménském obyvatelstvu zhruba před sto lety. Lewis ovšem nepopíral vražděníArménů ve stylu „popíračství holokaustu“a mluvil o více než milionu arménských obětí. Jen tvrdil, že tyto masakry nebyly řízeny z centra a že se odehrály v kontextu arménského povstání proti osmanské vládě. Arméni si podle něj nemohou zároveň podržet legendu o hrdinském odporu i příběh o nevinných obětech. Pařížský soud ho roku 1993 odsoudil k pokutě ve výši jednoho franku.
Lewis byl také viněn, že obhajuje západní imperialismus, což se v kontextu současné debaty rovná téměř obhajobě otroctví. On ovšem jen vysvětloval, že navzdory obecnému přesvědčení trvalo období přímé správy Britů a Francouzů nad blízkovýchodním regionem jen asi generaci. Hlavní problémy tamních společností jsou podle něj kořeny mnohem starší. Ironicky dodává, že země, které setrvaly (nedobrovolně) pod britským vlivem déle, jako třeba Indie, se po svém osamostatnění vyvíjely lépe. Lewis v této souvislosti mluví o „anglosaské chorobě“, totiž masochistickém sebemrskačství, které se u intelektuálů projevuje pokáním za kolonialismus.
Jeho asi nejslavnější dílo Kde se stala chyba šlo shodou okolností do tisku krátce po 11. září 2001, česky vyšlo 2003 a 2016. Lewis se pokusil vysvětlit, proč se blízkovýchodním spo- lečnostem nepodařila modernizace a nastolení rozumných režimů a výkonných ekonomik, zatímco jejich západní protějšky uspěly. Kořen našel například v kultuře, která nepřeje kritice ani sebekritice. Tím ovšem jen posílil svou pověst islamofoba a krátce nato si vysloužil i reputaci intelektuálního původce americké invaze do Iráku. Sice se pro přímý vojenský zásah nikdy otevřeně nevyjádřil, i když je pravda, že napsal článek, v němž uvažoval o tom, že z vnějšku vyvolaná změna režimu je možná lepší alternativou než nečinnost. Lewis měl také blízko k důležitým lidem v americké administrativě.
Lewis dnes tvrdí, že před invazí na soukromých setkáních varoval, a doporučoval prý podporu exilové irácké vládě, která by působila z iráckého Kurdistánu. Paradoxní je, že jeho názor vycházel z opačného přesvědčení, než které mu přičítají jeho rivalové. Lewis se domnívá, že islám nemá žádný vrozený sklon k podpoře tyranií, že na Blízkém východě existuje tradice konsenzuální vlády, a je tedy namístě důvěřovat schopnosti Arabů v jejich úsilí o nastolení demokracie.
Dva kohouti
Nejslavnějším z Lewisových intelektuálních střetů byla polemika s literárním historikem Edwardem Saidem, okořeněná o skutečnost, že první byl britský Žid a druhý americký Palesti- nec. Said ve své vlivné knize Orientalismus v roce 1978 (česky 2006) tvrdil, že západní pohled na Orient je plný opovržení k islámu a Arabům a že západní orientalistika sloužila vědomě či nevědomě snaze region mocensky ovládnout. Lewise zmínil asi sedmdesátkrát a označil ho za pseudovědce, který pod ironií a rozšafností skrývá „agresivní ideologičnost“.
Lewis odpověděl až s několikaletým odstupem v článku pro The New York Review of Books, v němž zpochybnil nejen koncept „orientalismu“, ale i Saidovou kompetenci a vědeckou erudici. A jistě se dotkl citlivého místa, když poopravil Saidovu angličtinu, ale dokonce i arabštinu. Saidovu dotčenou reakci a závěrečné Lewisovo stanovisko každý zájemce dosud najde na internetu. Oba se přitom paradoxně shodovali na tom, že historiografie Blízkého východu se stala nástrojem politických zájmů, i když to každý myslel jinak.
Sympatie čtenářů vůči Saidovi či Lewisovi často vycházejí spíše z politických preferencí než ze zvážení argumentů. Podle názoru autora tohoto článku se Said svou odpovědí Lewisovi lidsky i intelektuálně znemožnil, tento názor ovšem nepřevládá. Západní katedry blízkovýchodních studií jsou dnes čím dál více ovládány Saidovými ctiteli. Současné situaci na Blízkém východě lze ale možná lépe porozumět četbou knih nynějšího jubilanta.