Jde o hudbu, ne o soutěž
Mnoho mladých pianistů sní o této soutěži jako o velkém startu světové kariéry. Lukáš ji vyhrál až v devětadvaceti letech: „Mám za sebou už asi tisíc vystoupení a finále pro mě byl vlastně jeden koncert z mnoha,“začíná telefonický rozhovor, kterých měl v posledních dvou dnech opravdu mnoho.
Soutěž má své pověstné nároky, před finálovým vystoupením tráví každý interpret týden v izolaci a učí se novou náročnou skladbu, letos od Claude Ledouxe. Tu hrál Lukáš Vondráček společně s veleobtížným Třetím klavírním koncertem Sergeje Rachmaninova. „Celkově bylo repertoáru hodně,“připouští čerstvý vítěz, „ale příprava nebyla od- lišná od jiných koncertů. Mám svojí filozofii a té věřím, kvůli jakékoli soutěži bych jí neměnil.“
Když před několika lety postoupil houslista Josef Špaček do finále stejné soutěže, právem jsme to považovali za velký úspěch. A tohle vítězství je pro české interpretační umění přímo historické. Zároveň se nedá říct, že by Lukáš Vondráček nějakou naši školu přímo reprezentoval. Dozrál ke své vlastní cestě. „Nejvíc mě asi ovlivnil Vladimír Ashkenazy, nejen jako pianista, ale i jako umělecká osobnost,“pokračuje. „Každý umělec potřebuje mentora, který mu pomůže třídit myšlenky a občas ho i trochu srazí na zem.“
Lukáše jsme zastihli před slavnostním předáním cen, jehož součástí je i audience u královny, a uprostřed natáčení televizního dokumentu o letošním ročníku soutěže. Byl to už asi pětadvacátý rozhovor s vítězem a následovat bude dlouhá série koncertů. Jen v nejbližším měsíci ho čeká patnáct koncertů po Belgii, Francii a Nizozemsku. A součástí první ceny je v podstatě koncertní kalendář na celý příští rok, který zahrnuje vystoupení v Japonsku, Koreji, Brazílii, ale také v mnoha hudebních metropolích: v Londýně, ve Vídni i veWashingtonu.
„Právě proto jsem se soutěže zúčastnil až teď, kdy už na to mám mentální kapacitu, myslím, že v mladším věku by mě takové vítězství zničilo. Člověk vždycky musí najít čas být také sám se sebou, aby si protřídil myšlenky a zjistil, které jsou ty opravdu důležité.“Pokud jde o repertoár, nepovažuje ho za nijak objevný, „lecjaké patnáctileté dítě v Asii to už všechno zahraje, podstatné ale je hledat v muzice obsah.“I toto přesvědčení a schopnost za ním s jistou nonkonformitou jít, je klíčem k tomuto pozdnímu soutěžnímu úspěchu, který je možná o to větším uměleckým příslibem.
V Praze hrál Lukáš Vondráček naposledy v roce 2013 na Festivalu Rudolfa Firkušného a nejbližší plánované vystoupení na Janáčkově máji musel kvůli záplavě jiných povinností zrušit. Ale snad se časem dočkáme.
Český klavírista Vondrášek vyhrál o uplynulém víkendu Mezinárodní soutěž královny Alžběty v Bruselu, což je senzační a svým způsobem neobvyklé vítězství.
Autor je redaktor ČRo