Značka, na niž je spolehnutí
Pražské jaro má za sebou očekávané vystoupení komorního orchestru, který nese název podle nenápadného kostela v centru Londýna – Akademie sv. Martina v polích. Soubor pod vedením sira Nevilla Marrinera, který ho založil v roce 1958, získal renomé jako interpret hudby baroka a klasicismu. Repertoár, který společně se slavným americkým pianistou Murrayem Perahiou letos do Prahy přivezli, ovšem mířil do novějších stylových epoch. Dá se říci, že od prvního taktu orchestr přesvědčil o mimořádných zvukových kvalitách. Úvodní číslo bez dirigenta a pouze pro smyčce – Variace na téma Franka Bridge Benjamina Brittena – bylo rovnou kandidátem na vrchol programu. Série krátkých variací napodobuje různé hudební formy, například italskou árii či vídeňský valčík. Každá má přitom jinou náladu, což orchestr virtuózně rozehrál. Posluchač nevěřil, kolik barevných odstínů může mít v rejstříku homogenní zvuk smyčcového orchestru. Následovala Schubertova symfonie h moll Nedokončená, kterou už dirigoval Perahia. Provedení začal v jemně klasicistním duchu, v závěru obou vět ovšem přecházel do expresivnějšího výrazového rejstříku.
V druhé polovině dirigoval Perahia od klavíru Beethovenův Čtvrtý klavírní koncert G dur. Provedení mělo vysokou úroveň, ale k vrcholným kreacím přece jen něco chybělo, přiznám se, že slyšet jeho třicet let starou nahrávku pod vedením Bernarda Haitinka je větší zážitek. Perahia je především klavírista se smyslem pro jemnost a úhozové detaily. Když se má zároveň soustředit na orchestr, je úhoz hrubší, koncentrace prostě méně a do průzračných pasáží sólového partu proniká nervozita. Jde navíc o koncert, kde klavírista hraje pořád a orchestr to vlastně musí umět bez něj. Uměl to, ale společné hudební cítění nevzniklo.
Koncert byl poctou Ivanu Moravcovi, jehož koncentrace a jemná preciznost byla pověstná a který dobře věděl, proč od klavíru nediriguje. „Byl jsem obdivovatelem jeho uměleckého rozhledu, pianistických znalostí a morální integrity,“napsal Perahia do programu a opravdu nešetřil slovy nejvyššího uznání: „Co mě na jeho hře fascinovalo, bylo množství barev, kterým disponoval, přirozenost frázování, neokázalá, přesto vrcholná technika a hluboce lidský pohled, kde strojenost neměla místo.“Poslechnout si po tomto koncertu Moravcovo provedení tohoto Beethovenova koncertu je zkušenost, kterou bych každému doporučil. Měřit tím i velmi dobrá provedení je ale nemilosrdné.