Muž s kladivem

Němečtí poslanci dnes zhodnotí genocidu Arménů

Staré úsloví říká, že kdo má v ruce kladivo, všechny problémy mu připadají jako hřebíky. Je to trefné a použil to Robert Kagan v knize o poměru Evropanů a Američanů: ti první jsou prý z Venuše, ti druzí zMarsu. Nyní jde spíše o vztah Evropanů k Turecku a i zde drží kladivo ten druhý. Do ruky mu ho dala sama Evropská unie, když místo aby migrační kalamitu řešila ochranou své vnější hranice, řešila ji dohodou s Tureckem. Kdo svěří svou ochranu muži s kladivem, de facto se svěřuje do jeho moci se vším všudy.

Kdyby nebylo závislosti EU na dohodě s Tureckem, nebyly by tak třeskuté ani jiné problémy. Dnes Spolkový sněm projednává rezoluci o genocidě Arménů z roku 1915. To téma je složité a kontroverzní, jak se módně říká. I proslulý znalec Bernard Lewis (včera jsme v LN připomněli jeho 100. narozeniny) tvrdí, že masakry Arménů v osmanské říši byly strašlivé, ale dosud se nepodařilo najít důkaz o jejich plánovaném (tedy genocidním) charakteru. Totéž říkají i racionální, vstřícní a liberální Turci. Jenže teď – ačkoliv nejde o německý zákon, ale jen o slovní rezoluci – to vypadá jako boj na život a na smrt mezi EU (reprezentovanou Německem) a Tureckem.

Pozoruhodné. Proponentem německé rezoluce je šéf Zelených Cem Özdemir, původem Turek. Našinec se tak těžko brání dojmu, že pan Özdemir si tu vyřizuje názorové účty s panem Erdoganem. Ale v situaci, kdy další osud migrační kalamity závisí na dohodě EU s Tureckem, získává boj německých liberálů s tureckými konzervativci, či spíše národovci vyhrocený, tragický, ba osudový ráz.

O této atmosféře dnešní hlasování Spolkového sněmu vypovídá, přesněji k ní samo přispívá. Tím, že EU vložila ochranu své hranice do rukou Ankary, získává vyhrocený, tragický, ba osudový ráz veškeré dění ve vztahu k Turecku. Ať už jde o vízovou politiku, o televizní vystoupení komika Böhmermanna, nebo o hodnocení masakrů Arménů. Ten, kdo má v ruce kladivo, to ani nemůže vnímat jinak. Zbyněk Petráček