Postřehy ze života muže

Jedním z novinových žánrů, při jehož „konzumaci“je osobní znalost autora výhodou, je zajisté fejeton. Textům, jež mají být psány lehkým perem a u nichž se povoluje osobní tón, jinak v objektivně se tvářící publicistice odmítaný, osobitý styl sluší. Známe-li toho, kdo je napsal – to jest víme, jak vypadá, jak mluví, co dělá, co si obvykle myslí, popřípadě na jaký nástroj hraje a že umí zpívat a vůbec je důvěryhodný, přečteme si je radši.

Fejetony totiž vedle žádoucího odlehčení tiskoviny skrývají i jisté riziko. Jsou-li psány „ke dni“, rychle stárnou; jsou-li laděné nadčasově, mohou se stát jen didaktickými výlevy. Nejlepší je kombinace obojího: inspirace aktuálním děním a poučení vyplývající jaksi mimoděk. Zkušenost s autorem podpoří ochotu přečíst si, co nového chce říct.

Jan Burian je mužem důvěryhodným, jeho lehce vtipné texty – ať už zpívané, nebo vyřčené, či napsané – málokdy člověka zklamou. Tím spíš, že s věkem jsou jeho postřehy čím dál víc člověčí. Vedle glos řekněme vlasteneckých, vedle témat historizujících, vedle připomínek lidí, které znal a kteří nemají být zapomenuti, vedle různě naléhavých apelů proti tuposti, vedle mírných šlehů směřujících k aktérům napříč politickým spektrem, zmiňuje nově i své pocity z hubnutí, z čekáren ordinací, z nemocničních nebo lázeňských lůžek a dalších prostředí, každému ze čtenářů kategorie 50+ důvěrně známých. Při vší osobní zaujatosti jeho nadhled nad slabostmi zralého muže je veskrze sympatický. Člověk zjišťuje, že s Burianem sdílí nejen ideály a idoly, zkušenosti zminulých desetiletí, ale i nejistoty těch, jimž není všechno jasné na první pohled. A mírný hloubavý optimismus, že naděje vždycky existuje.

Dobrá zpráva je, že sbírku fejetonů Jana Buriana Kocouří pohled (vydal Galén) je možné si i poslechnout v autorově přednesu na mp3 a těch šest hodin nahrávky si dávkovat podle nálady.