Mí Maďaři mi rozumějí
Detaily ze života v Berlíně? Detaily ze života moderní ženy? Deník, nebo spíš roztříštěný román? Takové otázky vyvolává Berlínský zápisník Dory Kaprálové. V rozhovoru mluví i o své předchozí knize Zimní kniha o lásce, která vznikla jako „odpověď“na prózu nedávno zesnulého maďarského spisovatele Pétera Esterházyho.
LN Berlínský zápisník působí – stejně jako předchozí Zimní kniha o lásce – jako kniha, která vznikla jen tak mimochodem. Je některá z nich „náhodnější“?
Zimní kniha o lásce byla jeden dlouhý, nikdy neodeslaný dopis nebo novela o touze, psaná možná mimochodně, ale s manickým soustředěním. Více mimochodnosti je patrně v Berlínském zápisníku, což je dáno už tím žánrem. Ty texty jsem původně psala na web spisovatele a nakladatele Martina Reinera, jednou týdně, aniž bych tušila, že by z toho někdy mohla být kniha. Takže ta prozatímnost tam je zachovaná, teď si skoro říkám, že na blogové zápisky je to možná málo „cool“a na literaturu moc „prozatímní“.
Ale přece jen je v té knize snad – zpětně viděno – nějaký posun od rozběhu k delšímu klusu. Takže ty poslední texty vnímám spíš jako povídky anebo – v okamžicích extatického vytržení – jako texty k nikdy nerealizované, smutné stand-up comedy.
LN Ptal jsem se na to proto, že kdysi jste byla nadějnou autorkou divadelních her a povídek, takže jsme od vás asi čekali něco daleko vyspekulovanějšího a méně „průtokového“. Ale vás asi ta hra na vysokou literaturu taky otravuje, že?
Klesla jsem do hlubokým bažin, místy však s divokým průtokem... Ale vážně. Hra na vysokou literaturu – možná je to přesně naopak: vzrušuje mě, ale musí být důvěryhodná. Když to řeknu pateticky, psaní je mi příliš intimní a drahé na to, abych ho vnímala spekulativně. Což je samozřejmě chyba, možná lenost, elitářství, láska k poezii a nedostatek prozatérské pokory – ale je v tom i vnitřní svoboda.
Třeba ještě napíšu něco méně průtokového, kdoví, třeba naplním nějakou tu přehradu, románový kosmos. Fascinuje mě dobrý román, zvlášť pokud v něm najdu styčné body s poezií, špatný mě většinou uspává, špatná povídka je v tomto smyslu čitelnější a za to je třeba autorům děkovat.
LN V poslední době je nakladatelská móda právě vydávat knihy „z internetu“– všechny ty blogery a youtubery –, i když je zvláštní, že se takové tituly dobře prodávají, protože na internetu to je všechno přece zadarmo... Co se tímto přesazením do knihy mění?
Přiznám se, že knihy blogerů si nekupuji, na youtubery se dívám jako na bizár z planety opic, takže nemohu relevantně posoudit kvalitu či úpadek takových činů. Svět blogových zápisků je ale lákavý určitou otevřeností, zpětnou vazbou, interakcí s internetovým publikem. Člověk nemusí hned propadnout mánii rychlého psaní, narcistních exhibicí a převleků plných cynismu. To ani není můj svět.
Dostala jsem od Martina Reinera nabídku a spíš jsem psala na web ze zvědavosti, web byl pro mě už od počátku mnohem víc papír, vždyť je to jen jiná technolo- Z bodu B do bodu B.
gie. Psaní to do jistémíry ovlivňuje – onou interakcí –, ale s nějakým generalizujícím soudem o výrazné jinakosti blogů, deníků, zápisníků, autofikce na webu, s tím bych byla opatrnější. Kniha je jen hranice slov v pevné vazbě. Nic víc. Zpředmětnění textů. Zápisky se přesadí jako přebujelé květiny do knihy a vznikne tekutý text, který buď jako celek funguje, nebo nefunguje.
LN A navazuje vydávání blogových zápisků na deníkovou literaturu? Nebo je třeba zásadní rozdíl v tom, že většina deníků byla intimní a upřímná, zatímco svět internetu nakonec člověka ponouká spíše ke hře, kde se více halí do nějakého převleku, než že by se odkrýval?
I vy romantiku! Kdo dopíše deník a dobrovolně odejde ze života, tomu lze intimní a upřímnou tíhu života beze zbytku uvěřit... Ale já osobně cítím důvěru i v tragikomiku života zachycenou autofikcí. Navíc jakýkoliv záznam, čehokoliv, je už sám o sobě z principu interpretací a ta s upřímností nemá přece co dělat.
Člověk je upřímný, když po sobě spláchne a uvědomí si spokojeně takový skutek. Upřímné je, když si pak myje ruce mýdlem a dál se raduje z osobní hygieny. Ale lze o tom všem ještě napsat i upřímný záznam? Myslím, že v každém deníku je hra – třeba už jen v domýšlení situací k uspokojivým pointám –, v ideálním případě hra zábavná, ale uvnitř vážná. A v tom je asi ta tenká hranice mezi vnitřním pnutím něco napsat a rozumnou úvahou pomlčet o tom, jak krásně jste spláchl a umyl si ruce mýdlem.
LN Martin Reiner oslovil ohledně psaní zápisníku na svůj web hodně autorů, ale vy jste byla nejvytrvalejší, nejzuřivější, nejzávislejší... Probíhala pak nějaká odvykací kúra?
Píšu si pořád, chaoticky, tak jako vždycky. Ale ten bič, nutnost odevzdat týdně text, ten mi byl do jisté míry příjemný. Navíc miluji psaní na zakázku, v němž se přirozeně pojí intimita s malým honorářem...
LN A byly ty měsíce zaznamenané v Berlínském zápisníku ve vašem životě nějak zásadní, přelomové, nebo se teď staly podstatnějšími právě tím, že byly zaknihovány?
Přelomové by bylo, kdybych se konečně naučila teleportovat anebo kdyby tu knihu objevila japonská cestovní kancelář, která by ji využívala jako bedekr po střední Evropě a platila mě jako průvodkyni... Nestalo se bohužel ani jedno. Byly to jen záznamy diskrétních autofiktivních příběhů, které mi v daný okamžik přišly něčím podstatné, nebo spíš hodné záznamu.
LN Je Berlín místo, do něhož jste před lety náhodně vstoupila a z něhož byste zas dokázala teď kdykoliv odejít?
Vstoupila jsem náhodně, ale odejít bych tak snadno neuměla, už ne, vyrůstají tu moje děti, mám tady nějaké pracovní závazky. Přestože se v myšlenkách pravidelně stěhuju, vždy od listopadu do dubna, většinou někam na jih nebo do krajiny, kterou schválně neprozradím, abymi ji někdo neukradl.
LN Chybí vám kontakt s mluvenou češtinou? Nebo dokonce: děsí vás, že smluvenou češtinou dost kontaktu nemáte?
Narodila se v roce 1975 v Brně. Na JAMU vystudovala dramaturgii a scenáristiku. Vedle časopisecky publikovaných povídek vydala divadelní hru Výšiny (2001) a knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2004, 2009).
Kromě psaní recenzí a rozhovorů se věnuje také rozhlasovým a filmovým dokumentům, filmovým workshopům a psycholingvistice.
Od roku 2007 žije v Berlíně. V roce 2014 jí nakladatelství Archa vydalo novelu Zimní kniha o lásce, nyní vyšel v Druhém městě její Berlínský zápisník.
Odjakživa mě pronásledují apokalyptické sny o ztrátě řeči, s přesunem do ciziny to nijak nesouvisí. Možná na dálku můžu naopak i hovorovou češtinu víc milovat a současně s ní nebýt v unaveném stavu všednodennosti. Znáte to, sedíte v nacpaném kupé někde mezi Ústím a Českou Třebovou a hovory jsou najednou až příliš natěsno, nechcete je slyšet, amusíte, jste terorizován jazykem, který jste v cizině tolik adoroval...
LN Když jste v takovém poodstoupení, zajímá vás dění v českém literárním prostoru o to víc, anebo je naopak z té distance třeba evidentnější, že se nejedná o nic podstatného?
Odpověď, že se v českém literárním provozu nejedná o nic podstatného, zavání trochu arogancí. Samozřejmě, jako provokace je to dobré, v mnohém opodstatněné, ale takové hudrování probíhá i na německé literární scéně. Jen s tím zásadním rozdílem, že tradice literárního provozu německým autorům poskytuje důstojnější podmínky k přežívání. A já sice posledních pár let píšu o české próze a poezii do českých novin sporadicky, ale neznamená to, že bych se o českou literaturu nezajímala. Čtu, co se dá, sleduji, co se dá.
Nicméně ten odstup je, myslím, zdravý. Nepatřit nikam, žít někde mezi. České literární časopisy sleduji ale se zvýšenou pozorností i proto, že od letoška pracuji jako psycholingvistická výzkumnice na katedře západoslovanských studií Humboldtovy univerzity a kromě toho píšu jednou do měsíce pro nečeské bohemisty glosář o české literatuře... Taky bych ráda do tamní univerzitní knihovny dodala podstatné české literární časopisy. Prostě mě těší partyzánsky ovlivňovat vkus a směr studentů berlínské bohemistiky a obecně mě těší jakýkoliv zájem německých bohemistů o českou literaturu.
Chceme taky na Humboldtově univerzitě pořádat několik literárních večerů ročně a i to je pro mě dramaturgicky milý úkol: představit v Berlíně české autory a autorky, kteří třeba nejezdí pravidelně po Českých centrech v Německu, ale jejichž hlas by právě proto mohl být pro německé potenciální překladatele nebo čtenáře zajímavý. Pro studenty je to pak mož- nost zkusit si kousek z díla toho kterého autora přeložit.
LNV Berlínském zápisníku zmiňujete setkávání s některými německými autorkami – Judith Hermannovou či Tanjou Dückersovou. Jsou to jenom kamarádky, nebo si je vybíráte i proto, že je vám blízké to, co píší?
Své poslední texty vnímám spíš jako povídky anebo – v okamžicích extatického vytržení – jako texty k nikdy nerealizované, smutné stand-up comedy Péter Esterházy četl ukázky ze Zimní knihy o lásce v časopise Lettre International, a když jsem s ním telefonovala, říkal, že jsou „ganz besonders“, to jsem se dmula radostí
Ano, jsou to myslím kamarádky a je mi celkem jedno, jak píší, i když psaní Judith Hermannové obdivuji pro tu melodičnost a umění zkratky a současně až letně lehounkou sdělnost. To je určitě velká autorka. Píše pořád jeden nekonečný příběh, i když právě vydala šestou knihu. Humoru v jejích povídkách moc není, ale o to krásnější jsou záblesky jemných absurdit a pocit stísněnosti, který je místy dokonce útěšný. Dokáže psát se samozřejmou důvěrou o obyčejné realitě, která se drobně vymkla.
LN Zimní kniha o lásce vznikla jako „odpověď“na prózu Jedna žena Pétera Esterházyho a teď se i dočkala maďarského překladu. Těšila jste se na to, že si ji Péter Esterházy přečte?
Kniha v Budapešti vyšla před měsícem a Péter Esterházy ji měl původně uvést na křtu na hlavním náměstí Vörösmarty tér, ale už byl těžce nemocný, a tak mi ji uvedl jiný maďarský prozaik – Gábor Németh. Ale Péter Esterházy četl vloni ukázky ze Zimní knihy o lásce v časopise Lettre International, a když jsem s ním telefonovala kvůli rozhovoru, říkal, že jsou „ganz besonders“, to jsem se dmula radostí.
Mí Maďaři mi rozumějí a já zase rozumím jejich lázním a tomu, proč třeba Krisztina Tóthová napsala povídkovou knihu Čárový kód nebo román Akvárium a proč Péter Esterházy napsal jednu z nejkrásnějších novel, co jsem kdy v životě četla, Pomocná slovesa srdce.