Šifry mistra Ludvíka

Vyprávěl jsem kdysi Ludvíku Vaculíkovi, že našemu společnému horňáckému kamarádu zedníkovi Jarynu Slovákovi, ukradli zloději třicet devět kol. Vysvětloval jsem si to tím, že mnohdy to byli opilci odněkud z Kopanic, kteří neměli na autobus, když všechno propili. Kola se někdy našla pohozená pod horami. Byly to obyčejné dědinské křápy, tak na dojezd k hospodě nebo do obchodu. Pro to měl Ludvík pochopení, ostatně napsal, že na Moravě jsou i zloději lítostivější. Když jsem mu líčil, jak se kradou drahá horská kola, byl už ostřejší. „Já bych si nařezal lískové pruty a číhal na místech, kde lupiči kradou. Vždycky bych je překvapil ze zálohy a seřezal tak, že by je to časem přestalo bavit!“

Na těchto jeho svérázných názorech, třeba že by vrahy střílel a tím by ubývalo zločinců i zločinnosti, se vždycky otáčelo rozhořčení moralistů. Bylo to způsobeno tím, že Vaculík byl jako figura svého druhu instituce. Lidé získali dojem, že jim musí vyhovovat. Nečetli pozorně, že má na každou věc dva názory a ty klidně popře. „Zvonil telefon, zvedl jsem sluchátko a uslyšel: ,Dosud jsem si vás vážil, ale když jste se teď zaprodal...‘ Zavěsil jsem a řekl: ,Vole.‘ Druhého dne podobně. To byli lidé, kteří můj názor odlišný od jejich považovali za mou charakterovou vadu. Vím odevždy, že má obliba u čtenářů je většinou omyl: u těch, kteří si váží toho, že se mnou souhlasí. Oni si vlastně váží svého názoru u mne.“

„Komunismus je bití,“ulevil si metaforicky po palachiádě v lednu 1989. Významný levicový disident to dodnes marně analyzuje. O jednom ze svých nejbližších spisovatelských přátel napsal, že povídka mu vzniká tím, že děj pokračuje vpřed, naprosto se neuplatňuje jazyk. „,Vydralo se mu z hrdla‘ – to přece nejde!“O tomu šlo. Uplatnit jazyk a pak pozorovat děje, které nastanou. Jako když v našem filmu proti dálnici přes České středohoří uplatnil metaforu, že ty sopky se lidem jednou pomstí za tu zradu. A ono se jim to nedávno celé fakt zavalilo! V sobotu by měl devadesát.