David Doubt už v Dejvicích stačil
Před prázdninami v Dejvicích uvedli titul s názvem Vzkříšení, který má být dramatizací povídek neznámého autora od jistého Davida Doubta. Což je samozřejmě druh mystifikace, kterou zde provádějí pravidelně a skrývá se za ní kolektivní autorství. Souboru tahle metoda výborně vyšla v Záseku, který nabídl i zajímavý pohled na anatomii vlastního hereckého stylu.
Vzkříšení je ale z jiného kadlubu, je to vztahový propletenec odehrávající se v nakladatelství, které přežívá díky jediné literární hvězdě, patřičně citově frustrované (Ivan Trojan). I ostatní postavy, které se zde pohybují, se točí v jakémsi kruhu, každý miluje toho druhého, a ke štěstí tudíž nemůže dojít. Všechny vztahy jsou bizarní až ujeté, nakladatel (Václav Neužil) je ukázkový parchant a sobec, vrátný (Hynek Čermák) si namlouvá, že miluje ženu, kterou spatřil jedinkrát v životě a ignoruje dojemnou lásku uklízečky (Jana Holcová). Pak je zde zneuznaný spisovatel s alkoholickými sklony (Matěj Hádek) docházející do zmíněného kontuáru a ještě jeho psychi- atr (Pavel Šimčík), jemuž život rovněž připravuje pěknou citovou paseku, stejně tak jeho choti (Zdenka Žádníková). A pak je zde ještě mladá redaktorka, poetická a něžná duše (Martha Issová).
Vzkříšení ze všeho nejvíc funguje jako zručně secvičená konverzační komedie plná bonmotů. Přitom tu zjevně nechybí obvyklá plejáda výrazů absurdní reality, takové to „staré dobré zelenkovské podhoubí vyšinutých hrdinů bojujících o místo na slunci“. Jenomže, najednou jako by se druhdy tak kompaktní styl dejvického souboru nějak rozklížil, pokroutil nežádoucím směrem k manýře.
Vina bude především v textu, který má své limity, klouže po povrchu a to, že se jej herci snaží stůj co stůj proměnit ve strukturované vztahové psychodrama, má skoro opačný účinek. Osobně se mi jeví, že cesta Davida Doubta se v této podobě vyčerpala aměla by se uzavřít, i když v tomto konkrétním případě přinesla jedno zjevení. A to dojemnou Marthu Issovou jako dívku ochotnou obětovat se pro lásku. Je bystrá, věcná až sebeironická, a přece naivní a nekontrolovatelně podléhající citu až k sebezničení. Když si nechává psát od slavného spisovatele román na své nahé tělo, aby přesvědčila jiného hanebníka, kterého miluje, je v ní tolik tichého studu a vnitřní síly a odhodlání, že rozechvěje každého diváka.