Poučení z brexitu

Představme si, že nějaký historik bude za sto let psát v učebnici evropských dějin kapitolu 21. století. Na referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie bude mít pět vět. Jak budou znít? – Třeba takto: „Britský ministerský předseda David Cameron se rozhodl pacifikovat euroskeptické křídlo ve své Konzervativní straně příslibem vyhlásit referendum o setrvání Velké Británie v Evropské unii. Ta byla již po léta na ostrovech symbolem všeho zlého, vposledku zejména masivní migrace z východní Evropy, zejména Polska. Referendum proběhlo 23. června 2016 a 51,9 procenta Britů se v něm vyslovilo pro odchod – Skotsko a Severní Irsko však hlasovaly pro setrvání. Výsledek referenda překvapil i samotné zastánce brexitu, kteří neměli žádný plán, jak postupovat, a uvrhl Británii do období nejistoty a chaosu. David Cameron po oznámení výsledků rezignoval.“Ano, je to velmi zjednodušené, ale historici jsou prostě zjednodušovatelé dějin. Historický odstup maže detaily a zvýrazňuje podstatné.

Na hlavní poučení z britského vývoje ale nemusíme čekat sto let. Již měsíc poté je evidentní, že referendum bylo nezodpovědným pokusem části britských elit posílit vlastní pozice. Pokusem, který se svým strůjcům vymkl z rukou. Špatně informované a nekompetentní masy podlehly ve své většině emocím a náladám.

Prezident Zeman nedávno prohlásil, že podporuje myšlenku uspořádat referendum o vystoupení z Evropské unie – a dokonce i NATO – též u nás. To ukazuje, že nebezpečí zneužití plebiscitu je reálné i v zemi, která je na rozdíl od Británie na Evropské unii i NATO vitálně závislá. Tomu je třeba zabránit za každou cenu.

V Česku zatím naštěstí neexistuje zákon, který by umožňoval vyhlašovat obecná referenda. Do Poslanecké sněmovny nicméně doputoval minulý rok vládní návrh, který počítá s tím, že pro vládu i parlament by závazné referendum muselo být vyhlášeno, pokud by někdo během půl roku sebral k věci 250 tisíc podpisů. Dle návrhu by výsledek referenda platil, pokud by na danou otázku odpověděla kladně nadpoloviční většina, která by zároveň reprezentovala alespoň čtvrtinu voličů. Jinými slovy, o vystoupení České republiky z Evropské unie nebo NATO by mohlo rozhodnout zhruba 2,1 milionu lidí.

Český parlament se již jednou zbavil své odpovědnosti a přenechal volbu hlavy státu lidu. Výsledkem je, že tu máme prezidenta, který od rána do večera nemyslí na nic jiného než jak se vlichotit davům. Přenechat lidu i možnost přímo rozhodovat o vitálních zájmech států a národa by mohlo mít nedozírné následky. Nenechme si namluvit populistickými politiky a politology, že na každý problém se dá odpovědět ano/ne a že masa lidí dokáže složité problémy posoudit lépe než sbor zákonodárců či že k politickému rozhodování nepotřebujeme experty. Nechce-li současná česká vláda dopadnout jako ta Cameronova, měla by svůj návrh zákona o referendu potichu stáhnout.

Nenechme si namluvit populistickými politiky a politology, že na každý problém se dá odpovědět ano – ne, že masa lidí dokáže problémy posoudit lépe než sbor zákonodárců či že k politickému rozhodování nepotřebujeme experty