Víc než abdikace císaře
V nedávných „senátních“volbách v Japonsku šlo o ústavní většinu. Ta umožní „militaristickou“změnu ústavy
Japonsko je země známá například dokonalou technologií, perfektním řádem (nejen jízdním) a vynikajícími syrovými rybami. Kam však bude Japonsko směřovat po aktuálních „senátních“volbách? Dojde k „militaristické“změně ústavy? Dočkáme se pak nové světové krize? Změní něco avizovaná abdikace císaře Akihita?
Shodou okolností jsem se ocitl v Ósace a Kjótu v období parlamentních voleb. To je pro ústavního právníka příležitost. Zažít tu lze kromě všudypřítomných projevů americké kultury i zastydlý kapitalismus 19. století. Například v Kjótu, bývalém hlavním městě, jsou dvě linky metra, které se kříží, ale nelze přestoupit. Každou totiž provozuje jiná soukromá společnost.
Obecně lze shrnout, že se na první pohled zdá, že zde vše perfektně funguje. Všude je čisto a zejména bezpečno s prakticky nulovou kriminalitou. I Japonskem však cloumají občas korupční skandály. Vyhlížíme sice dnes spíše předraženou olympiádu v Riu de Janeiro, avšak i Tokio připravující hry pro rok 2020 již čelí korupčnímu skandálu (Japonci měli údajně uplácet některé členy mezinárodního olympijského výboru).
Nejdelší dynastie v historii
Japonsko je konstituční monarchií v čele s císařem Akihitem (který však bude po konci své vlády nést jméno Hejsej, stejně jako éra, kterou teď v Japonsku žijí již 28 let). Jde o suverénně nejdelší dynastii v historii, jelikož k dnešnímu dni odvozuje svůj nepřetržitý původ od císaře Džimma, který vládl v 7. století před Kristem. Již před věky však císař ztratil svou moc a stal se symbolickým vládcem země, za kterého vládl nejprve povětšinou feudální pán šógun a později od reforem Meidži z konce 19. století lid, reprezentovaný parlamentem.
Ve středu 13. července císař oznámil, že hodlá v nejbližších letech abdikovat. To je však v Japonsku běžné a v historii občas staří císaři odcházeli například do kláštera (naposledy však před 200 lety). Z ústavněprávního hlediska je však zajímavější, že se konaly volby do „horní“komory zvané někdy Sněmovna radních a jejich výsledky jsou vskutku výjimečné.
V Japonsku je dvoukomorový parla- Premiér Šinzó Abe a jeho lidé.
ment se zvláštním smíšeným volebním systémem v obou komorách. Vždy je část zákonodárců volena v jednomandátových obvodech systémem relativní většiny a zbytek pak poměrně dle kandidátních listin. Dolní komora je volena jednou za maximálně čtyři roky, v horní komoře pak vždy polovina zástupců jednou za tři roky.
Zvláštní je, že ač byl po dlouhých debatách snížen minimální věk pro aktivní volební právo z 20 na 18 let, což umožnilo volit dalšímu 2,4 milionu voličů, tak se účast propadla na historické minimum.
Volební kampaň je přitom v Japonsku velmi aktivní. Zažil jsem ji v Hirošimě, kde na mnoha místech krom letáků doslova vyřvávají agitátoři hlavních politických stran a ulice brázdí auta s ampliony hřímajícími volební slogany.
Přitom teprve před třemi lety byla pravidla kampaně zjednodušena a vůbec umožněna kampaň na internetu. Podivuhodné je, že nejúspěšnější je v této oblasti japonská komunistická strana a její animované postavičky Kakusanbu. Jde však o komunistickou stranu „jiného střihu“. Jedním z jejích hlavních témat je například ekologický aktivismus včetně opozice vůči jaderné energetice. Bojuje však i proti dlouhé pracovní době, která někdy dosahuje až průměru 15 hodin za pracovní den s pouhými dvě- ma týdny dovolené ročně (často navíc nevybrané).
Ústavodárná síla v rukou premiéra Abeho
O co však šlo ve volbách v neděli 10. července? Volby do „senátu“jsou velmi podstatné. Komory sdílejí prakticky všechny pravomoci a vláda není vázána jen na dolní sněmovnu. Premiér je volen oběma komorami, poslední slovo má však přece jen ta dolní, Sněmovna reprezentantů.
O pozici předsedy vlády však nešlo. Liberální demokracie pod vedením premiéra Šinzóa Abeho měla svou pozici prakticky neotřesitelnou. V sázce ale byla ústavní většina.
Japonská „pacifistická“ústava z roku 1946 nezná žádná nezměnitelná ustanovení. Obecně však změnám klade poměrně tvrdé procedurální překážky. Na jakékoliv úpravě se musí shodnout obě komory, každá dvoutřetinovou většinou všech ústavodárců. Koalici chyběla dvoutřetinová většina v horní komoře. Ani to však nestačí, změna musí být posléze ještě schválena ve všelidovém hlasování.
Po těchto volbách je vskutku bezprecedentní ústavodárná síla v rukou premiéra Abeho. Liberální demokraté sice ve volební kampani akcentovali spíše „abenomics“, tedy japonskou ekonomiku tří šípů fiskálních, monetárních a strukturálních prorůstových stimulů. Skutečné záměry však můžou být jiné. Ač se předseda vlády vyjadřuje zdrženlivě, někteří komentátoři předpokládají, že dalším krokem bude opravdu ústavní změna v nacionalistickém duchu.
Ostatně „nacionalismus“, či chcete-li, „militarismus“již několik let v Japonsku opět doutná. Ostrovní stát sice nemá oficiálně armádu, ale například jeho pobřežní stráž disponuje útočnými torpédoborci. V březnu byl navíc změněn zákon o ozbrojených silách, který umožňuje, aby „japonské obranné síly“nyní zasáhly i v zahraničí (na ochranu spojenců).
Již toto opatření bylo kritizováno s ohledem na článek 9 ústavy. Právě o ten v posledních volbách šlo. Ústava konkrétně stanoví: „Japonský lid se jednou provždy vzdává války jako svrchovaného práva národa a hrozby silou nebo použití síly jako prostředku pro urovnání mezinárodních sporů.“
Pokud bude odstraněn, padne další poválečná „jistota“a můžeme se dočkat dalších „zajímavých časů“. Ač je tedy Japonsko na první pohled spořádanou, vstřícnou a spokojenou zemí, která přináší mnohé nejen ústavněprávní podněty, dřímá zde neklid, kterým bychom se opravdu inspirovat neměli.
Autor je odborným asistentem na katedře ústavního práva PF UK