Geopolitická nostalgie

jsme statní jonáci. Ale ta okrajová území se od naší veleříše oddrolila a stojíme tu s Moravany sami proti přesile Němců, Francouzů, Španělů a Italů, nehledě už na divné pronárody, jako jsou Norové, co nám kradou děti, a Švýcaři, co kriminalizují naše úspěšné podnikatele. A to nemluvíme o Maďarech, kterým historicky patří všechno na jih a západ od karpatského oblouku až daleko za Dunaj. Poláci si svou nostalgii zase prožívají mezi Němenem a Odrou a i bratři Slováci se dojímají říší nitranského knížete Pribiny.

Vznikla z ničeho nic

Odstředivé síly na periferiích velkých říší existovaly vždy. Stačí si vzpomenout na starověké Egypťany, Peršany, Řeky i Římany. I od nich se pořád něco oddrolovalo, všelijak se rozpadali a zase sjednocovali, ale hlavně se všichni dohromady vzájemně pobíjeli pod velením faraonů, satrapů, tyranů, diktátorů, imperátorů, pašů, sultánů a podobných totalizátorů moci.

V r. 1951 vznikla z ničeho nic nová říše, dnešní Evropská unie. Předchozí velký evropský projekt trval 1006 let, tedy od korunovace Karla Velikého za římského císaře v r. 800 do r. 1806, kdy poslední římský císař František II. římské císařství zrušil a zůstal jen císařem rakouským. Celých těch tisíc let šlo o samé oddrolování, rozpadání, sjednocování a pobíjení. Nic hezkého, přesto velkolepé.

Evropská unie tedy existuje 65 let. Za tu krátkou dobu hodně vzrostla územím i počtem obyvatelstva, ale zatím nikdo nikoho nepobíjel. Úspěch. Nastal však čas oddrolování. Brexit. Překvapení, ale malé.

Británie se na předchozím tisíciletém evropském projektu nepodílela. Na jeho začátku ještě jako říše ani neexistovala. Když pak vznikla, vybudovala si vlastní velkou říši s vlastními procesy sjednocování, oddrolování a rozpadu. Konečná fáze nastala asi před 70 lety. Pokusy o záchranu ztroskotaly. Přesto i britská říše přežila víc než 400 let. I to je velkolepé, ačkoliv bez pobíjení se to taky neobešlo.

Smutek nad starými časy

Brexitem Evropská unie dokázala, že je velkou říší. Je z ní totiž co oddrolit. Británii není co vyčítat. Chce sledovat svůj vlastní projekt velké říše. Máme jí přát úspěch, i když se nám může zdát málo pravděpodobný a motivovaný jen nostalgií. Po pouhých 70 letech od rozpadu je nostalgie ještě živá. Na Východě trpí podobnou nostalgií po dvaceti letech od rozpadu putinovské Rusko. Jeho nostalgie je však obrácena k Západu. Britská nostalgie přes Kanál nehledí. Nemá k tomu žádný historický důvod. To je ten rozdíl.

Vážných omylů se v geopolitice dopustí ten, kdo zaměňuje nostalgii s tradicí. Stesk po pionýrském šátku je cit a ten lze udržovat jako folklor. Vysoké kožešinové čepice britské královské gardy jsou smutkem nad starými časy. Tradice se musí týkat významné dávné hodnoty. Tradice svatováclavská se týká české státnosti. Velká listina práv a svobod je tradicí britské demokracie. Hodnotou karolinské tradice je evropská jednota. Tanečky pionýrek s beefeatery jsou pouhý folklor.

O hodnotách nelze hlasovat v referendu. A o nostalgii? Jak kdy a kde. Ale jen když nehrozí totalizace moci a nikdo neaspiruje na úřad paši.

Autor je bývalý ministr spravedlnosti