Jak se luští písmo z dávnověku
Výtvarník Zdeněk Kirchner zašifroval do svých obrazů znaky a symboly, které skrývají tajemství, jež není snadné rozluštit. Retrospektivní výstava jeho prací je k vidění do 4. září v konírně Musea Kampa.
Kdysi prohlásil, že se při takzvaném pokusnictví s malbou inspiroval především rukopisem svojí maminky, který jej odjakživa fascinoval. Zdeněk Kirchner (1934–1987), rodák z Jablonce nad Nisou, se zabýval písmem systematicky od roku 1963, kdy vstoupil na tuzemskou uměleckou scénu. Tehdy byla pod vlivem českého lettrismu. Kirchnerův celoživotní zájem o něj ukončila až jeho předčasná smrt v roce v pařížském exilu, kam odešel na sklonku roku 1969. V té době byl již vyzrálým, nicméně do určité míry zneuznaným umělcem, jehož existenci v Čechách nezajišťovala malba, ale užitá grafika. Té se věnoval po ukončení studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru animovaného filmu u Adolfa Hoffmeistera, který záhy rozpoznal jeho obrovský talent.
Po škole spolupracoval Kirchner s pražským Divadlem hudby a vydavatelstvím Supraphon, navrhoval plakáty a obaly ke gramodeskám, proslul jako autor nápaditých knižních obálek. Jeho malířské dílo se však tehdy v Čechách příliš neujalo. Nebýt pozdějšího úsilí Kirchnerova přítele, výtvarníka Jiřího Vovse, který přivezl Kirchnerovu pozůstalost v roce 1994 z Paříže zpátky do Prahy, mohlo by umělcovo dílo snadno upadnout v zapomnění. Rozsáhlá kolekce obrazů, grafik a objektů, spravovaná nejprve Občanským sdružením Paměť Jiřího Vovse, byla později rozdělena do několika galerií, mezi nimi i do Muzea umění a designu v Benešově.
Právě odtud pochází většina děl této nejnovější Kirchnerovy prezentace, včetně maleb a několika objektů. Současná expozice v Museu Kampa zahrnuje obě umělcova tvůrčí období: první část díla z počátku 60. let, která Kirchner vytvořil v Čechách právě pod vlivem gestického lettrismu, kdy písmena redukoval na materiál, slova a grafémy. Velkoformátové práce této periody mají společného jmenovatele: hledání vlastního uměleckého výrazu.
Kurátor David Železný hovoří o Kirchnerově „vnitřním uměleckém boji“, který se v nich zřetelně odráží: „Mám za to, že se Kirchner nechtěl stát dalším lettristou, kterých tu byla na počátku 60. let celá řada – za všechny jmenujme například Jiřího Balcara nebo Eduarda Ovčáčka. Byl naprosto svobodomyslným solitérem, protože nešel s davem, se všemi těmi písmenky tak jako ostatní. Na rozdíl od nich si vybral jiný směr, který si musel vybojovat jednak sám v sobě, ale i ve svém okolí, což z něho činí mimořádného vizuálního umělce. Proto by si jeho dílo zasloužilo důkladné zhodnocení,“vysvětluje Železný.
Vnitřní exil v Paříži
Kirchner nechtěl podlehnout tehdejší vlně informelu, přestože z něj do určité míry vycházel, a proto po roce 1968 opustil písmo jako takové a přešel k určitým druhům znaků. Tahy štětcem působí jako deformace běžného rukopisu nebo pokus o rekonstrukci prapísma. V jednotlivém období vždy pracoval s určitou typologickou skupinou znaků a spolu s číslicemi je umísťoval do předem dané architektury obrazu. Znaky maloval anebo je ještě častěji vtlačoval do struktury barevné hmoty. Svými rovnoběžnými červenobílými či hnědobílými liniemi, které odrážejí jeho smysl pro geometrický řád, vyplňoval postupně veškerou plochu obrazu. Zajímala ho monochromní malba. K nejoblíbenějším tématům patřila hudba, obzvlášť pak milovaný jazz, pro jehož rytmus hledal adekvátní výtvarnou podobu. Takto vznikly například jeho osobité parafráze notových záznamů, které najdeme hned na několika obrazech zkraje výstavy.
Druhá část přehlídky je ohraničená Kirchnerovým pařížským exilem. Jeho rozměrné lettristické kompozice na plátně či lepence se zašifrovanými poselstvími či grafických technikách jako serigrafie a suchá jehla svědčí o tom, že Zdeněk Kirchner dosáhl v Paříži svého uměleckého vrcholu. To ostatně dokládá fakt, že svoje obrazy z let 1970 až 1973 začal opatřovat datací i místem vzniku. Soustavně se věnoval objektům, do nichž vkládal obyčejné předměty, například kuličky či dřevěné záchodové prkénko. Osobně se však ve Francii necítil šťastný.
Typickému pražskému bohémovi chyběli v cizině přátelé i důvěrně známé prostředí. Podstatnou měrou k tomu jistě přispěl fakt, že se za bezmála dvacet let v exilu nebyl ochotný naučit francouzsky. Nepomohla ani samostatná výstava v roce 1972, která však neměla očekávaný ohlas, ani přátelství s Jiřím Kolářem, jenž si Kirchnera vysoce cenil a všemožně jej podporoval. I proto je aktuální výběr z Kirchnerovy tvorby v Museu Kampa cenným přínosem pro „znovuobjevení“tohoto osobitého vizuálního umělce.