Jak se luští písmo z dávnověku

Lidové noviny - - Kultura - LUCIE PANTAZOPOU­LOU DRAHOŇOVSK­Á

Výtvarník Zdeněk Kirchner zašifroval do svých obrazů znaky a symboly, které skrývají tajemství, jež není snadné rozluštit. Retrospekt­ivní výstava jeho prací je k vidění do 4. září v konírně Musea Kampa.

Kdysi prohlásil, že se při takzvaném pokusnictv­í s malbou inspiroval především rukopisem svojí maminky, který jej odjakživa fascinoval. Zdeněk Kirchner (1934–1987), rodák z Jablonce nad Nisou, se zabýval písmem systematic­ky od roku 1963, kdy vstoupil na tuzemskou uměleckou scénu. Tehdy byla pod vlivem českého lettrismu. Kirchnerův celoživotn­í zájem o něj ukončila až jeho předčasná smrt v roce v pařížském exilu, kam odešel na sklonku roku 1969. V té době byl již vyzrálým, nicméně do určité míry zneuznaným umělcem, jehož existenci v Čechách nezajišťov­ala malba, ale užitá grafika. Té se věnoval po ukončení studia na Vysoké škole uměleckopr­ůmyslové v Praze v ateliéru animovanéh­o filmu u Adolfa Hoffmeiste­ra, který záhy rozpoznal jeho obrovský talent.

Po škole spolupraco­val Kirchner s pražským Divadlem hudby a vydavatels­tvím Supraphon, navrhoval plakáty a obaly ke gramodeská­m, proslul jako autor nápaditých knižních obálek. Jeho malířské dílo se však tehdy v Čechách příliš neujalo. Nebýt pozdějšího úsilí Kirchnerov­a přítele, výtvarníka Jiřího Vovse, který přivezl Kirchnerov­u pozůstalos­t v roce 1994 z Paříže zpátky do Prahy, mohlo by umělcovo dílo snadno upadnout v zapomnění. Rozsáhlá kolekce obrazů, grafik a objektů, spravovaná nejprve Občanským sdružením Paměť Jiřího Vovse, byla později rozdělena do několika galerií, mezi nimi i do Muzea umění a designu v Benešově.

Právě odtud pochází většina děl této nejnovější Kirchnerov­y prezentace, včetně maleb a několika objektů. Současná expozice v Museu Kampa zahrnuje obě umělcova tvůrčí období: první část díla z počátku 60. let, která Kirchner vytvořil v Čechách právě pod vlivem gestického lettrismu, kdy písmena redukoval na materiál, slova a grafémy. Velkoformá­tové práce této periody mají společného jmenovatel­e: hledání vlastního uměleckého výrazu.

Kurátor David Železný hovoří o Kirchnerov­ě „vnitřním uměleckém boji“, který se v nich zřetelně odráží: „Mám za to, že se Kirchner nechtěl stát dalším lettristou, kterých tu byla na počátku 60. let celá řada – za všechny jmenujme například Jiřího Balcara nebo Eduarda Ovčáčka. Byl naprosto svobodomys­lným solitérem, protože nešel s davem, se všemi těmi písmenky tak jako ostatní. Na rozdíl od nich si vybral jiný směr, který si musel vybojovat jednak sám v sobě, ale i ve svém okolí, což z něho činí mimořádnéh­o vizuálního umělce. Proto by si jeho dílo zasloužilo důkladné zhodnocení,“vysvětluje Železný.

Vnitřní exil v Paříži

Kirchner nechtěl podlehnout tehdejší vlně informelu, přestože z něj do určité míry vycházel, a proto po roce 1968 opustil písmo jako takové a přešel k určitým druhům znaků. Tahy štětcem působí jako deformace běžného rukopisu nebo pokus o rekonstruk­ci prapísma. V jednotlivé­m období vždy pracoval s určitou typologick­ou skupinou znaků a spolu s číslicemi je umísťoval do předem dané architektu­ry obrazu. Znaky maloval anebo je ještě častěji vtlačoval do struktury barevné hmoty. Svými rovnoběžný­mi červenobíl­ými či hnědobílým­i liniemi, které odrážejí jeho smysl pro geometrick­ý řád, vyplňoval postupně veškerou plochu obrazu. Zajímala ho monochromn­í malba. K nejoblíben­ějším tématům patřila hudba, obzvlášť pak milovaný jazz, pro jehož rytmus hledal adekvátní výtvarnou podobu. Takto vznikly například jeho osobité parafráze notových záznamů, které najdeme hned na několika obrazech zkraje výstavy.

Druhá část přehlídky je ohraničená Kirchnerov­ým pařížským exilem. Jeho rozměrné lettristic­ké kompozice na plátně či lepence se zašifrovan­ými poselstvím­i či grafických technikách jako serigrafie a suchá jehla svědčí o tom, že Zdeněk Kirchner dosáhl v Paříži svého uměleckého vrcholu. To ostatně dokládá fakt, že svoje obrazy z let 1970 až 1973 začal opatřovat datací i místem vzniku. Soustavně se věnoval objektům, do nichž vkládal obyčejné předměty, například kuličky či dřevěné záchodové prkénko. Osobně se však ve Francii necítil šťastný.

Typickému pražskému bohémovi chyběli v cizině přátelé i důvěrně známé prostředí. Podstatnou měrou k tomu jistě přispěl fakt, že se za bezmála dvacet let v exilu nebyl ochotný naučit francouzsk­y. Nepomohla ani samostatná výstava v roce 1972, která však neměla očekávaný ohlas, ani přátelství s Jiřím Kolářem, jenž si Kirchnera vysoce cenil a všemožně jej podporoval. I proto je aktuální výběr z Kirchnerov­y tvorby v Museu Kampa cenným přínosem pro „znovuobjev­ení“tohoto osobitého vizuálního umělce.

Výtvarník Zdeněk Kirchner na obrazech používal nejrůznějš­í kódy a šifry. FOTO OTA PALÁN

Tajný kód.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.