Jak uspělo Rio

Je dobře, že olympijské hry hostilo Rio de Janeiro. Je to dobře z pohledu sportovního, politického i společenského. Rio dále doložilo, že hry už nejsou pouze záležitostí „bílého muže“či supervelmocí a jejich bloků, že se jich může ujmout i země donedávna považovaná za rozvojovou. Prostě že tyto hry jsou součástí jednoho světa, máme-li to říci pateticky.

Kdyby měli pravdu alarmisté, kteří strašili už na jaře, hry v Riu by poznamenala epidemie viru zika, vysoká kriminalita a otřesné ekologické poměry – třeba špína na sportovištích veslařů či jachtařů. Jak to vypadalo ze zpětného pohledu? Nijak dramaticky.

Virus zika téměř zmizel z médií. Kriminalitu držela pod kontrolou policie. Jedinou obětí her byl německý trenér zabitý při dopravní nehodě – to se prostě stává. Na tým amerických plavců, kteří nahlásili organizované okradení, prasklo, že si to vymyslel. A ze špíny ve vodě se nikdo nezbláznil.

Tím samozřejmě není řečeno, že v Riu problémy nebyly. Byly. Třeba s diváky: chodilo jich málo a někteří fandili nesportovně zaujatě. Nebo s pořadateli: lidem vadila „neobyvatelná“olympijská vesnice. Nebo i se špínou. Kdo problémy hledá, ten je i najde, což platilo i pro fotbalový šampionát v Jižní Africe. Ale epidemie zákeřných chorob ani kriminality tyto akce nepoznamenaly.

Rio nabídlo pestré hry v pestré zemi – se všemi plusy i minusy. Je to úspěch, který mu nikdo nevezme.