Křehká literátka, jíž se bojí prezident

Turecká prozaička a novinářka Asli Erdogan byla zatčena za své názory a postoje

Ještě před měsícem, když jsem se jí po tom neúspěšném puči po e-mailu ptal, kde je a jak se má, mi odpověděla: „Jsem v Istanbulu. Byla jsem tady i tu strašnou noc, v ulicích, kde se střílelo. Bude zázrak, když mě do patnácti dní nezavřou. Neumíš si představit, jak strašné to tu je!“

Nakonec to bylo víc než patnáct dní, ale ne o moc, protože teď jsem dostal z Krakova od naší dobré duše Gosi, která se tam o nás během stipendia starala, zprávu, že Asli Erdogan (*1967) byla opravdu zatčena.

Kočovný život

Asli jsem poznal během těch tří měsíců, které jsem vloni strávil v Krakově. Ona tam byla celý rok, v rámci program na podporu ohrožených spisovatelů. A předtím byla ve Švýcarsku, v Rakousku... Dalo by se říci – co by za to kdo dal... Ale ona byla už evidentně kočovným životem ve „vyhnanství“unavená a chtěla domů, kam se nakonec také vrátila, i když věděla, že ji tam nečeká nic dobrého.

Z těch, kteří jsme se v Krakově sešli, byla Asli jednoznačně nejúspěšnější spisovatelkou. Její romány vyšly anglicky, německy, mluvila taky o úspěchu v Nor- sku... V Krakově psala ale jenom sloupky do prokurdských novin, jinak jsem ji vídal hlavně dlouze kouřit před domem, v němž jsme bydleli, upíjet čaj, případně chodit po doktorech, protože Asli měla všemožné neduhy – patrně v tom sehrálo roli i nedobré psychické rozpoložení.

Asli působila jako to pověstné ptáče vypadlé z hnízda. Hrozně ráda si povídala. Tedy z počátku mi přišlo, že hlavně hodně mluví o sobě, což jsem přičítal i tomu, že byla jedináček – a stejně tak jsem měl pocit, že v jejím chování rozpoznávám takový ten syndrom kdysi mladičkých autorek, kolem nichž se všechno a všichni točili, a najednou už je to jinak.

Hostina v kulichu

Pořád mluvila o politické situaci v Turecku za pomoci různých zkratek značících politické strany. To mě nudilo. A stejně tak mě nudilo, když zdlouhavě vyprávěla o nějakém zážitku, třeba o tom, jak šla kdesi na tureckém pobřeží plavat a přišla ohromná bouře... Chtěje ten zdlouhavý popis plavání v rozbouřeném moři s evidentní pointou – neutopila jsem se – popostrčit a zároveň Asli naznačit, že by měla mít víc nadhledu, zeptal jsem se neomale- ně: „A to byla tvoje první návštěva Kypru?“

Postupem času se z těchto monologů přece jen staly rozhovory a i Asli v sobě vykutala smysl pro humor, i když to pak zas znamenalo, že brala jako vtip cokoliv, co jsem řekl. Myslela si třeba, že si vymýšlím, když jsem jí říkal, že kdyby vyšla v češtině, bylo by na konci jejího jména asi -ová. Ale naučil jsem ji aspoň to, že nemá cenu o někom říkat, že je rasista či machista, stačí říct, že to je blbec.

Často se kolem mě v kuchyni ochomýtala, vaříc si asi dvacátý čaj, a vyptávala se, co je která surovina a co to vařím. Sama totiž jedla jenom podivné dietní věci na dezertním talířku – ještě dnes ji vidím, jak nad ním sedí u dlouhého stolu ve velké kuchyni a na hlavě má kulicha, protože byla samozřejmě taky zimomřivá a hrozně ji provokovalo, že já chodím v kraťasech.

Víkend v Istanbulu?

Jediné, co si ode mě kdy vzala, byly stonky petržele – dělala si z nich odvar –, a dva plátky vařeného celeru, když jsem chystal bramborový salát. Říkal jsem jí: „Asli, a co budeš jíst, až tě zavřou?“A taky jsme mluvili o literatuře. Měla stejně jako já ráda Svatebčanku Carson McCullersové – a na rozdíl ode mě ctila He- mingwayova Starce a moře. Překvapilo mě, že vůbec neznala Bunina.

Ale občas přišla do kuchyně – jediné společné místnosti – se zprávou, že nějakého kamaráda zavřeli nebo že je souzen. A potom taky s tím, že její přítelkyni, která k Asli vzhlížela jako ke starší a úspěšnější novinářce a spisovatelce, našli mrtvou. Vyprávěla mi, že ji nejspíš zabila policie, když už jí k ničemu nebyla. Ta dívka totiž byla závislá na drogách, a tak si ji policie snadno získala na svou stranu – aby donášela i na Asli.

Jsou mi protivní všichni ti, co chtějí zachraňovat svět – včetně těch, co vypouštějí balonky za vězněné spisovatele, a navíc já si za všemi těmi zprávami nikdy nedokázal představit nikoho konkrétního. Teď ale vím, že Asli, které jsem při loučení nabízel, že kdyby kdykoliv potřebovala, může přijet do Prahy, je někde v Turecku ve vězení. V té zemi, kam se jezdívá na dovolenou. V té zemi, kam si fotbalisté chodí vydělat. V té zemi, již ovládá další z otravných psychopatů, jenž má stejné příjmení jako Asli a jenž má v hrsti celou Evropskou unii, které vyhrožuje tím, že otevře tu přehradu plnou uprchlíků.

Autor je spisovatel a literární recenzent