Kdy jde o národní čest

Olympijské hry se vyvinuly v nejuniverzálnější mírové bojiště dnešní doby

Každé noviny mají mít svého negativistu, který si bere namušku nejpopulárnější náměty, aby je rozstřílel na cimprcampr, napsal na webu Čechokanaďan Jan Drábek. Jen tak prý lze provokovat čtenáře k zamyšlení.

Na tom něco je. Jde-li o sport, nabízí se jako negativista a nesportovec autor těchto řádek. Jak tedy může vypadat provokativní bilance právě skončené olympiády v Riu? Třeba takto.

V éře nezadržitelného pokroku představují olympijské hry jednu z mála oblastí, kde můžete fandit národním týmům, aniž získáte nálepku šovinisty či nacionalisty. Nejpokrokovějším silám je i toto proti mysli. Při fotbalovém Euru se ozvali němečtí Zelení, že fandit národním týmům (i tomu vlastnímu) by se nemělo. Ale v globálním měřítku tyto dobře míněné rady jaksi zaniknou.

Faktem je, že na olympijských hrách se národním týmům fandilo, fandí a fandit bude. Dokládají to i sledované bilance získaných medailí. Podle nich v Riu jasně zvítězily Spojené státy (46 zlatých). Za nimi nečekaně následuje Británie (27) těsně před Čínou (26), kdežto Rusko (19) stěží uhájilo čtvrté místo před Německem (17). Značnou roli tu hrálo vyloučení části ruských sportovců pro státem organizovaný doping, ale na roli národního fandění – chcete-li boje za národní čest – to v principu nic nemění.

Když bojovala Čáslavská

Výraz národní čest zní pateticky, archaicky, ale v jistých situacích bývá srozumitelný. Lze to ukázat i na bilanci českých (československých) olympijských výsledků. Upřímně, letos to byl propadák. Zisk celkem deseti medailí nemůže vyvážit fakt, že jedna zlatá je málo. Jistě se budou hledat viníci v prostředí bafuňářů, svazů, trenérů i samotných sportovců. Ale půjde o analýzy racionální, těžko někdo vyrukuje se šrámem na národní cti. (Ten by mohli vytasit Brazilci, kdyby jejich fotbalisté ve finále podlehli Německu – dva roky po debaklu 1:7 na mistrovství světa. Ale „zlatí hoši“vše napravili.)

Člověk se neubrání tomuto dojmu: národní čest pomíjíme hlavně proto, že jako stát a společnost žijeme v klidu a bezpečí. Přitom na naší vůbec nejúspěšnější olympiádě hrála velkou roli, jakkoliv to zní iracionálně. Hry v Mexiku přinesly Československu sedm zlatých medailí. Konaly se v říjnu 1968, pouhé dva měsíce po sovětské okupaci a v době, kdy parlament schvaloval dohodu o pobytu sovětských vojsk (poměrem hlasů 228:4). Byla to výjimečná doba, kdy pozornost světa byla upřena na Československo a zároveň vrcholila kariéra gymnastky Čáslavské. A i když sedm zlatých medailí a dnes neuvěřitelné 7. místo v pořadí národů bylo výsledkem sportovních výkonů, lidé to vnímali tak, že sportovci bojují za národní čest – hlavně Věra Čáslavská (čtyři zlaté), když porážela sovětské gymnastky. Nikdo to neříkal nahlas, ale bylo to ve vzduchu v Praze i v Mexiku.

Provokativní závěr? Teď už nezažíváme ani takové hvězdné hodiny, ani takové boje za národní čest, ani takové medailo- vé žně, zato žijeme – navzdory všemu skuhrání – v nesrovnatelně svobodnějších podmínkách. Takže vlastně ani nemáme nač skuhrat.

Kdo by bral medaile za inovace?

Často se skuhrá i na současnou praxi olympijských her: jsou prý monstrózní, předražené, podřízené zájmům byznysu, lákají korupčníky… Na tom všem něco je. Ale nelze popřít, že přes to vše si hry udržují, ba rozšiřují svůj univerzalistický charakter, čímž rozvíjejí olympijskou myšlenku.

I to lze doložit čísly. V roce 1968 získalo nějakou medaili 44 států. O čtyři roky později 48 států, letos už 87 států – dvojnásobný počet oproti Mexiku. Své vůbec první zlaté získaly Vietnam, Fidži, Kosovo, Singapur, Portoriko, Bahrajn, Jordánsko, Tádžikistán a Pobřeží slonoviny.

Je to výsledek více faktorů. Zvětšil se počet států, olympijských sportů a disciplín i účast žen v nich, takže se udílí více medailí (v Mexiku to bylo 527, v Riu už 974). Ale jisté je, že univerzalismus her stoupá. Naproti tomu se tenčí výsledky takových sportovních velmocí Západu, jakou tradičně byla Skandinávie (v roce 1972 brala úhrnem deset zlatých, letos jen čtyři).

Zkuste si malou duševní rozcvičku. Zkuste si představit, že olympijské soutěže se nepořádají jen ve sportu, ale i v jiných oborech lidské činnosti – třeba v rozvoji vědy, inovací, moderních technologií, v počtech uznaných patentů… Dovedete si představit, že by v tomto soutěžením dosáhlo na medaile 87 států? Zkuste si odhadnout favority a schválně, k jakému číslu se dostanete.

Jistě, taková srovnání skrývají lecjaké demagogie (už tu, že mnozí formálně reprezentují jiné státy, než v jakých ve skutečnosti působí, což platí pro sport i vědu). Ale celkově přispívají k tomu, že olympijské hry jsou tak univerzalistické a sleduje je celá planeta. A též k tomu, že i ten, kdo chce o hrách psát provokativně až negativisticky, se nakonec dobere nadějných závěrů.