Ministerstvo dobra
Svéprávného občana „nevyrobíme“indoktrinací
Je ministryně Kateřina Valachová tak cynická, nebo bezbřeze naivní? Tahle otázka napadne asi každého, kdo se seznámí s jejím projektem Domu demokracie, tedy instituce, která má nás, obyvatele České republiky, vést k „informovanému a aktivnímu občanství“. A jelikož se prý máme také naučit kritickému myšlení, pojďme se na celý záměr z téhle perspektivy podívat.
Od ministryně školství by jeden čekal – když už tato de facto nahlas přiznává, že občanská výchova nefunguje, jak by měla –, že nějací pedagogové provedou revizi či audit celé koncepce povinného předmětu a úřad potom sjedná nápravu. Paní ministryně však chce vzdělávat i dospělé a proto (?!) na občanskou výchovu rezignuje a požaduje zřízení institutu s patetickým názvem Dům demokracie a rozpočtem minimálně několika desítekmilionů korun ročně. Prý je důležité, aby indoktrinaci demokratickými hodnotami koordinoval stát.
Zde je nutná skeptická vsuvka pamětníkova. V letech 1948–1989 byla drtivá většina obyvatel celoživotně a systematicky ovlivňována takzvanou socialistickou občanskou výchovou, která byla aplikována na děti i dospělé, a přeci se na sklonku roku 1989 občané většinově rozhodli, že socialistická pravidla reprezentovaná i vedoucí úlohou KSČ nechtějí. S touhle zkušeností by paní Valachovou mohl leckdo potměšile podezírat z podrývání současného režimu po komunisticku.
Když se na celou věc podíváme čistě politicko-mocensky, pak je zjevné, že byrokratka v čele školství je cele ve vleku nějakých nátlakových skupin, které chtějí ze státu „vydojit“hromadu milionů, aby mohly „bojovat s fašizací společnosti“. Drsně řečeno, Dům demokracie by představoval dobré bydlo pro sepisovače nejrůznějších zbytečných skript či metodických příruček, asi jako za socialismu práce politruků, pardon ideologických pracovníků aparátu.
Leží-li paní ministryni Valachové opravdu na srdci to, jak se v dnešní době občané orientují ve spleti událostí a informací, nabízí se jeden směr, který by mohla a měla podporovat. Na školách by se mělo vyučovat čtení a porozumění textu na daleko vyšší úrovni než dnes. Kritického čtenáře snadno neobelžete, natož zmanipulujete. Jenže zkvalitnění stávající výuky je problém, který v resortu školství téměř nikoho nezajímá. A navíc by touto cestou nebylo možné opatřit místa pro straníky a přidruženou lačnou havěť. Martin Zvěřina