Basketbalu dál vládnou Američané
(od našeho zpravodaje z Brazílie) Jestli se právě podle následující charakteristiky poznají šampioni, patří basketbalistům USA zlato naprosto bez výhrad.
„Dali jsme se dohromady ve správný čas. Předvedli jsme náš nejlepší ofenzivní i defenzivní výkon najednou na turnaji,“říkal Kyrie Irving a mohl si pohrávat s nejcennějším sportovním oceněním.
Následovníci legendárního Dream teamu tím dokončili zlatý olympijský hattrick. Ve finále rozmetali srbský sen o překvapení drtivým skóre 96:66, soupeře zcela zničili. „Vyhrát NBA je něco skvělého, ale v tuhle chvíli jsme dobyli celý svět,“pronesl Draymond Green.
Ve skupině to skřípalo
Spousta se jim toho dala v Riu vyčíst: že jim hra skřípala, že měli možná až příliš velké pochopení u rozhodčích, že ve skupině dvakrát vyhráli rozdílem jediné trojky a jednou o šest bodů.
No a? Američané mají bilanci 8 výher, 0 porážek.
Tak jako v Pekingu 2008 i v Londýně 2012.
Uvnitř je hřál podobný pocit, jaký můžou mít třeba Kanaďané po olympijském triumfu v hokeji: Tohle je náš sport, naše království. Kdo vkročí, odejde poražen.
„Tohle se nikdy neomrzí,“hrál si s druhou zlatou medailí v kariéře Kevin Durant, rozhodně nejlepší člen amerického výběru v Riu. „A to, že jsme ve skupině sehráli pár hodně těsných zápasů, to všechno činí ještě mnohem sladším.“
Dokráčet k jakémukoli zlatu si nejen v Brazílii, ale na každé olympiádě zaslouží hluboký obdiv. A dokráčet ke zlatu, když nemáte žádnou jinou alternativu? To je mistrovský kousek.
Ano, Američané měli na jména jasně nejsilnější kádr – i bez absentérů LeBrona Jamese, Stephena Curryho a dalších.
„Bylo to podobné, jako když se na klubové úrovni střetnete s někým, kdo má padesátinásobně větší rozpočet,“říkal po semifinálové prohře s USA Sergio Scariolo, kouč Španělska. Jeho týmu scházelo šest bodů. „Musíte se na to dívat tak, že jsme obrovské rozdíly mezi námi zmenšili na minimum.“
Ale při vší úctě: nedělal si imalinko alibi? U Američanů se totiž zároveň daly sčítat i zřejmé nevýhody. Musí se adaptovat na mezinárodní pravidla a jejich soupeři mají výhodu dlouhých let společného působení. Basketbal se vyrovnává, v NBA hraje spousta cizinců. Konkurence zkrátka neustále sílí. Jestli někdy mohli klopýtnout, tak letos.
Čím tedy mužstvo kouče Mikea Krzyzewského, který byl u všech tří zlatých, uspělo? Atletičností, fy- zickou vybaveností, talentem. V tom jsou nepřekonatelní – i ti „méně známí“z jejich kádru patří v NBA k esům svých klubů.
Slušně fungovala i ochota upozadit ega, jež jsou u těchto sportovních boháčů kolikrát ještě mnohem větší než jejich dvoumetrové figury. „Hrozně mě bavilo být najednou parťákem s těmi, s nimiž přes rok v NBA tvrdě bojujeme,“říkal Klay Thompson. „Vznikly mezi námi silné vazby a přátelství, u kterého věřím, že přetrvá až do konce našich životů.“
James chce příště jet taky
Američané nebyli zdaleka neporazitelní, ale to platí jen o skupině. Play off měli pod kontrolou, ve finále jejich soupeř podlehl síle okamžiku. „A chyběla nám energie. Baterie byly prázdné,“uznal srbský lídr Miloš Teodosič.
I v Tokiu 2020 bude s jistotou platit, že každý americký duel bude zážitkem – a čekáním na případné zaškobrtnutí. Letošní šampiony olympijská zkušenost vytrhla z jejich jindy tak individualistických životů. Sledovali fotbalové finále, potkali Michaela Phelpse, fandili krajanům. I LeBron James na dálku vzkázal: „Příště bych byl rád při tom.“
V Riu bydleli stranou všech, na luxusní lodi kotvící u mola Pier Mauá. Byť se pod nimi chvílemi „basketbalové moře“houpalo, nakonec vyrazili vstříc spanilé jízdě.
Co měli učinit, učinili. Basketbal dál patří Spojeným státům.