Ostravan je doma ve Švýcarsku
Ladislav Drezdowicz (* 1942) se fotografii věnuje prakticky od dětství, se zaujetím a cílevědomě snímá svět desítky let, nicméně až letos se dočkal monografie. A v těsném sledu se uskutečnily dvě jeho výstavy snímků z Indie; jedna z těchto expozic je nyní otevřena v Praze.
Minulé roky přinesly pro českou fotografii několik autorských objevů: díla tvůrců, kteří dlouhá léta, desetiletí exponovali filmy v ústraní, bez toho, že by výsledky své práce průběžně veřejně prezentovali a tím se vřazovali do kontextu tuzemského soudobého fotografického umění. Takovým objevem byly dokumenty Gustava Aulehly či Miloslava Kubeše, zcela speciálním případem jsou technicky nedokonalé, až legrační snímky žen od kyjovského „podivína“Miroslava Tichého, z nichž se podařilo učinit raritu mezinárodního dosahu.
Ostravský rodák Ladislav Drezdowicz není úplně ten případ. Netvořil coby utajený amatér, který se musel mít na pozoru před režimními dohlížiteli, nýbrž žil a pracoval coby svobodný občan, neboť v roce 1968 tento absolvent němčiny a angličtiny na brněnské univerzitě emigroval do Švýcarska, živil se mnoha řemesly, fotografoval i na zakázku a publikoval v západním tisku. Tudíž Drezdowicz spíše náleží do kategorie „česká fotografie v exilu“, jejíž tvůrci začali logicky doplňovat obraz zdejší fotografie až po listopadu 1989 – jako kupříkladu Bob Krčil nebo Milan Pitlach.
Méně exotiky prosím
Drezdowiczova monografie je knihou středního formátu (21 x 23 cm) a rozsahu – a rovnou také bezohledně povězme, že i střední- ho významu. Přináší průřez celým dílem autora, jenž se považuje za světoběžníka. Přesněji: jeho černobílou částí. Nynější výstava, nazvaná Indie mezi polibkem a fackou a nacházející se na pražské Staroměstské radnici, totiž začíná barevnou partií a pak následují černobílé snímky, o třídu až dvě vizuálně lepší než většina barevných indických záběrů. Ty až na výjimky nepřesahují cestopisně-poznávacímagazínový charakter. S tímto typem fotografie však „koketuje“autor i u některých černobílých snímků, které exponoval kromě Indie rovněž v Tibetu a na Kapverdách.
Znamená to zkrátka, že úroveň prací u Drezdowicze kolísá, že exotika mu občas zastíní, překryje obecněji platnou humanistickou výpověď; situace, respektive její zobrazení, nejde za popis viděného. Právem na obálku publikace autor a nakladatel vybrali snímek ze vstupní, švýcarské kapitoly, která je totiž umělecky nejpovedenější. „Pod Alpami“se autor zdá být nejvíc doma – cítěním, schopností vyhmátnout nejednoznačnost dějů. „Jsou to postřehy vedené snahou vypořádat se s prostředím, v němž žiji. Osamělost, anonymita, odcizení či bezradnost situací, jimž neporozumím, které na mne ale působí,“charakterizuje Drezdowicz snímky ze Švýcarska v úvodním víceméně informativním slově, které sepsal a sestavil Josef Moucha za pomoci fotografových výroků z korespondence a z rozhovorů, jež spolu započali počátkem devadesátých let.
Do kapitoly pojmenované Návrat zařadil Drezdowicz snímky z Československa a Česka devadesátých a nultých let. Ani tady nedr- ží tvůrce laťku vždy patřičně vysoko, ale někdy fotografuje příliš „po sousedsku“. Skutečnost, že zachycení lidé či zaznamenaná prostředí jsou jemu, autorovi, blízcí a blízká, ještě neznamená, že tato důvěrnost a původní intenzita setkání se samo sebou přenesou k divákovi.
Jako celek však vázaný svazek, nazvaný jednoduše Fotografie, dopadá navzdory výhradám o poznání lépe než expozice na Staroměstské radnici. Drezdowicz prostě nemá dostatek materiálu k tomu, aby důstojně zaplnil ta dvě výstavní podlaží: nedisponuje dostatkem snímků nazvětšovaných na velké formáty, které se v oněch instalačně ne úplně vstřícných prostorách neztratí; a nemá ovšem – a to je hlavní – dostatek snímků, které by ten velký formát unesly. Instalované zvětšeniny se na radnici ve valné většině na stě- nách „ztrácejí“a nutnost nasadit jich značné množství ústí do obrazové devalvace, což platí, jak již naznačeno, zejména pro vstupní, barevnou část výstavy. Když Ladislav Drezdowicz na jaře představil indický soubor v početně skromnější sestavě a v komornější pardubické Galerii FONS, dopadlo to o poznání lépe.
Ladislav Drezdowicz: Fotografie