Tož, to je tá Chmelnica?

Pro představení HaDivadla Guma (1985) napsal člen souboru Miloš Č. tuto epizodu. Jeho rodiče se domnívají, že v životě nic neznamená, tak je po domluvě s kolegou Břeťou R. (který leckoho zná) pozve z žírné Hané podívat se na hostování HaDivadla v Junior klubu Chmelnice na pražském Žižkově. Rodiče v hanáckých krojích vstoupí do toho undergroundového doupěte a mama se vyplašeně táže: „Tož, to je tá Chmelnica?“„ Tož, to je tá Chmelnica,“hlesne zdrceně tata. K jejich stolu postupně přicházejí figury oficiální kultury od Karla Gotta po Spejbla, Hurvínka a Žeryka a lísají se k synovi. Rodiče obdivně září pýchou. Když přijde na řadu produkce samotného HaDivadla, jsou rodiče zhnuseni. „Tož, týmto sa živíš? To je otřesný!“

Vzpomněl jsem si na to, když jsem natáčel v prostorách bývalé Chmelnice v Konfrontacích Petra Fischera na téma dramatik Václav Havel. V osmdesátých létech byla Chmelnice pod vedením Luboše Pupiho Schmidtmajera světlonošem nekonformní kultury. Vyráželi jsme z Prostějova a později z Brna na pravidelné jarní a podzimní spanilé jízdy a diváci putovali jak do Mekky. Tady se propojovaly proudy zdánlivě nepropojitelné. Intimní poetika HaDivadla se zakázanou Jasnou pákou. Zde se podařilo uvést představení čtyř studiových divadel Cesty, v Prostějově nepovolené. Když nás vyrazili s verši Ivana Wernische a Pavla Šruta a hudbou Mikuláše Chadimy a Plastiků z vinárny Viola, našli jsme útočiště tady a přibrali Petra Skoumala. Tu jsme s Divadlem Husa na provázku odehráli komunisty zažalovaný Rozrazil, jehož klíčovou část napsal pod jménem Petra Oslzlého Václav Havel. Právě toto představení se na Chmelnici 17. listopadu přerušilo, aby se uskutečnil před zraky šokovaných diváků rozhovor se studentem zmláceným na Národní třídě. Byla to vůbec první veřejná zpráva o tom, co se stalo, a předznamenání divadelní stávky. A první stávka byla vyhlášena druhý den logicky tady. Bývala ta „Chmelnica“, jak by řekly moje děti, dost hustá.