Ochrana dětí balancující na hraně zákona

Jsem zděšena zveřejněnými příběhy rodin, které ukazují na rostoucí sebevědomí české sociálky a stále častější praxi, kdy se řeší tahanice rodičů o děti jejich direktivním umístěním do ústavu. Je to nepřijatelné a vůči dětem necitelné. Byť máslo na hlavě tady mají hlavně samotní rodiče.

Úplně stejně jsem znepokojena změnami, které plíživě provádí ministerstvo práce a sociálních věcí v ochraně opuštěných nebo vážně ohrožených dětí. Zatímco většině sociálních experimentů paní ministryně Marksové se lidé, kterých se týkají, mohou bránit, tyto děti nikoho nemají a špatně nastavený systém je může lehce semlít. Nemají ani profesní organizace, zájmová sdružení, ani advokáty, kteří by proti nově zaváděným praktikám v sociálně právní ochraně dětí protestovali. Neziskové organizace sice pomáhají, dodržování práv dětí ale garantovat nemohou. Z Norska navíc dobře víme, kam to vede, když stát přenese zodpovědnost na externí subjekty.

Konkrétně mi vadí snaha ministerstva zajistit automatické umisťování mladších dětí k přechodným pěstounům. Ministerstvo v tom vyvíjí enormní tlak zejména na kraje, které si pokyny z vyšších míst mohou vykládat různě. Tahle praxe nejen že naráží na zákonný rámec a ministerstvo tím dost možná smysl zákona překračuje, zejména však není v souladu se zájmy dětí, které se velmi liší případ od případu. Asi největší znepokojení pak vyvolávají zprávy, že do přechodné pěstounské péče míří děti i proti vůli nebo bez souhlasu rodičů, kteří třeba jen dočasně řeší svou sociální situaci, anebo je pobyt dítěte v zařízení nutný vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Nejsou to přitom zprávy abstraktní, od reál- ných lidí si je v červnu vyslechli poslanci sociálního výboru.

A protože paní ministryně na jednání nedorazila, odhlasoval výbor usne- sení, v němž se takovým snahám postavil. Kromě toho vyzval ministryni, aby řešila situaci trvalých pěstounů, kterých se v Česku nedostává, a vyhodnotila dopady zákona o sociálně právní ochraně dětí a přijala vhodná nápravná opatření.

Zařízení vybírat s ohledem na individuální zájem dítěte

Aby bylo jasno. Nejde tu o spor zastánců ústavů a pěstounské péče. Ani o averzi vůči přechodným pěstounům, kteří se mohou o dítě starat maximálně rok. Jde o volání po zachování co nejširší škály zařízení, která mohou ohroženým dětem poskytnout útočiště amezi nimiž by měli sociální pracovníci a soudy vybírat s ohledem na individuální zájem dítěte. Zatímco pro opuštěného novorozence, pro něhož se hledají adoptivní rodiče, bude nejlepší náruč přechodného pěstouna, pro skupinu starších sourozenců to bude dětský domov nebo trvalí pěstouni připravení dětem poskytnout stabilní prostředí. A to nemluvím o dětech traumatizovaných, které potřebují speciální a vysoce odbornou pomoc.

Všechny formy péče by měly být posuzovány jako rovnocenné a žádná z nich by neměla být upřednostňována na úkor ostatních. Jakékoliv rozhodnutí o životě dítěte by mělo směřovat k nalezení trvalého řešení, protože časté změny v uspořádání péče nepříznivě ovlivňují rozvoj dětí a jejich schopnost vytvářet si vazby. Snaha nakrmit armádu přechodných pěstounů a nasměrovat většinu dětí automaticky do jejich péče těmto principům odporuje.

Tyto principy 1. září ráda připomenu i paní ministryni, protože sociální výbor se bude situací v ochraně dětí opětovně zabývat. Jsou zakotveny ve směrnici o náhradní péči navazující na Úmluvu o právech dítěte, kterou je vázána i Česká republika. Není od věci si občas takové mezinárodní dokumenty připomenout. Zejména v okamžiku, kdy jim národní praxe zjevně začíná odporovat.

Asi největší znepokojení vyvolávají zprávy, že do přechodné pěstounské péče míří děti i proti vůli rodičů, kteří třeba jen dočasně řeší svou sociální situaci, anebo je pobyt dítěte v zařízení nutný vzhledem k jeho zdravotnímu stavu