Školní docházka vyčerpává i rodiče

Dysgrafik, dyslektik, to byly před třiceti lety poruchy žáků v běžné základní škole – zjednodušeně označení pro ty, kterým při psaní vypadávala písmenka či měli problémy se čtením. Následně byly děti rozškatulkované na chytré, hodné, hloupé, zlobivé, líné…

Dnes se učitelé musí stále více připravovat na práci s dětmi, které mají například diagnózu ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) či PAS (poruchy autistického spektra, jichž je řada). Když se řekne autista, řada lidí si vybaví film Rain Man s Dustinem Hoffmanem, ještě větší popularitě se nyní těší postava Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku jako představitele Aspergerova syndromu (patřícího do PAS). Pro ty, kteří mají větší povědomí o široké škále poruch chování, je toto zjednodušené přirovnání noční můrou, stejně jako věty, že na zlobivé a hloupé děti dřív stačil výprask, ale dnes každý dostane diagnózu.

To však vyvracejí čísla. Opravdu je stále více dětí, které poruchou trpí. „Nárůst je nezpochybnitelný. Výzkumy udávají, že zhruba 15 procent populace ve vyspělých zemích má diagnostikovanou nějakou vývojovou poruchu,“upozorňuje psycholožka Kateřina Thorová, která se v Česku jako první specializovala na práci s dětmi s poruchami autistického spektra. Je jedním ze zakladatelů Národního ústavu pro autismus (NAUTIS), dříve APLA Praha.

Styl života moderní společnosti trend ještě umocňuje. „V posledních letech se podstatně zvýšil věk rodičů, přičemž riziko vzniku vývojové poruchy je vyšší jak u starších matek, tak otců. Dokonce i větší věkový rozdíl mezi rodiči je pro vznik vývojových poruch rizikovým faktorem,“vysvětluje Thorová, proč se rodí stále více takových dětí, z nichž se však značná část se správnou podporou dokáže zařadit do běžného života.

„Povědomí o vývojových poruchách se zlepšuje. Přibývají diagnostická, poradenská a terapeutická centra, zlepšují se podpůrná opatření ve školách. To vše motivuje rodiče, aby problémy svých dětí řešili a odborným přístupem zvýšili jejich šanci na lepší budoucnost,“říká Thorová.

Ve školách jsou velké rozdíly

Od 1. září vstupuje v platnost nová školská legislativa, která mění podmínky v poskytování podpory žákům se speciálními vzdělávacími potřebami, u veřejnosti známá pod pojmem inkluze.

„Mnohé školy začleňují děti se speciálními vzdělávacími potřebami již řadu let, mají zkušenosti, dělají to velmi dobře a považují to za zcela samozřejmé, jiné školy te- prve začínají. Nemá cenu zastírat, že je stále řada škol, která se tomuto problému vyhýbá a někdy mám pocit, že jsou i vedoucí pracovníci pyšní na to, že v jejich škole takový žák ještě nebyl,“všimla si ředitelka Speciálně pedagogického centra při Národním ústavu pro autismus Věra Čadilová.

Rodiče dětí s vývojovou poruchou se snaží pro své děti najít nejlepší cestu ještě před nástupem do základní školy, děti tak absolvují s asistentem pedagoga už mateřskou školu. Pak je otázka, kam dál, protože o tom, do jaké školy, zda běžné, či speciální, dítě nastoupí, rozhodují rodiče. „Poradenský pracovník má s rodiči probrat všechna pro a proti a pomoci jim se správně rozhodnout, a také doporučit přiměřenou míru speciálně-pedagogické podpory, která dítěti zajistí, aby bylo při vzdělávání úspěšné a ve škole spokojené, chodilo do ní rádo,“vysvětluje Věra Čadilová.

I tak je zahájení školní docházky pro rodiče mnohdy víc stresující než pro samotné děti. „Dcera nastupuje do první třídy a nevím, jak školu přijme. I když se toho hrozně bojím, s dcerou si o tom, co ji ve škole čeká, povídáme a snažím se jí ukázat, že se nemá čeho bát,“říká Martina Chromá, kterou zaráží přístup speciální pedagožky z budoucí školy. „Nikdy mé dítě neviděla, ale je přesvědčená, že asistenta nepotřebuje, ačkoliv ve všech posudcích je napsán jako nutný. Co na to říct?“zoufá si žena z Třebíče.

Že některé školy bohužel nejsou připraveny na začlenění takových dětí, ukazuje i výpověď Jany Bušové Branišové z Liberce. „Už teď se začátku školy bojím, celý školní rok jsem tak ve stresu, že musím brát prášky na tlak. Problémy nemá syn, ale učitelé s ním, protože bohužel nerespektují doporučení z poradny,“stýská si žena.

Pro rodiče není snazší ani volba speciální školy. Děti s PAS jsou stejně chytré jako ostatní, vybočují chováním. „Měla jsem syna ve speciální škole čtyři roky, i tam měl asistentku, bylo to lepší, ale sama asistentka mi řekla, že by syn potřeboval speciální školu – tak jsem se jí zeptala, jestli existuje speciálnější než speciální,“popisuje svoji zkušenost Romana Špindlerová z Karlových Varů, jejíž syn je inteligentní, sociálně a společensky však na úrovni mnohem mladšího dítěte, což je právě to, s čím mají učiteli a žákovi při výuce pomoci asistenti.

Počet dětí s poruchami chování roste, téměř v každé třídě se nachází aspoň jeden takový žák. Školy na to nejsou ještě připraveny, a někteří rodiče tak svádí boj za normální život svého dítěte.

Debaty i o lécích pro děti

Své zkušenosti, rady i dotazy si rodiče vyměňují na speciálních fórech či ve skupinách na Facebooku. Neřeší jen to, kam se obrátit, která škola je vstřícná, ale i jaké mají ostatní zkušenosti s podáváním léků. Někdo je vyzkoušel a vysadil, někdo rázně odmítá.

„Syn bere medikaci od psychiatra a musím říct, že mu to hodně pomohlo. Chvíli se bránil tatínek, nechtěl, aby dítě bralo v tak raném věku antidepresiva. Ale pomohl kamarád doktor a přesvědčil ho o tom, že to dítěti může pomoct. I paní učitelka změnu uMartina viděla. Už nebyl tak úzkostný,“říká Jana Strádalová, jejíž syn s diagnózou Aspergerův syndrom půjde do třetí třídy.