Gesto při hymně jí změnilo život

Zazní první tóny sovětské hymny a gymnastka Věra Čáslavská odvrací a sklání hlavu. Na XIX. letních olympijských hrách v Mexiku se právě zrodilo gesto, které si budou v Československu pamatovat všichni, i ti, kdo ke sportu nemají vůbec žádný vztah.

Psal se říjen 1968, zhruba před dvěma měsíci vojska států Varšavské smlouvy začala okupovat Československo a takovým gestům vzdoru, jaké učinila Čáslavská a jaké mohli vidět úplně všichni, bylo souzeno jediné – stát se nesmrtelným politickým symbolem, který hranice sportu překoná a který si bude žít svůj vlastní život.

A byl to také okamžik, který byl svého druhu pečetí. Její hvězdná kariéra toho dne totiž rázem skončila. Takové politické gesto, které ostatně nebylo ojedinělé, protože podepsala i Vaculíkem sepsaný manifest Dva tisíce slov, bylo až příliš viditelné, aby jej bylo možné v posrpnovém politickém kontextu přežít bez újmy. Z celebrity se Věra Čáslavská vědomě stala na dvacet let „obyčejným člověkem“.

Vymazat ji z paměti lidí se režimu nepovedlo

Historik Miroslav Vaněk z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd říká: „Mohla zůstat v Mexiku, rozhodla se opakovaně pro návrat, roli mezinárodní celebrity vyměnila za ,obyčejný život‘ – rodinu a zaměstnání. Sehnat práci pro někoho, kdo měl ,škraloup‘ (odmítavý postoj k okupaci) byl v komunistickém Československu problém. Život Věry Čáslavské po roce 1968 tak trochu připomíná osud jiné významné osobnosti Marty Kubišové. Pro obě platí, že se je režim po- kusil ,vymazat‘ z národní paměti a zároveň platí, že se mu to přes velkou snahu nepodařilo. Věra Čáslavská prožila svůj život s rovnou páteří sportovkyně – reprezentantky, a to navzdory všem ústrkům a osudu, který nikdo z nás dopředu nezná.“

A obyčejný život na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1971 byla Čáslavská vyloučena z Československého svazu tělesné výchovy a sportu a po studiu na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Karlovy začala s prací trenérky. Na nějaký čas se – už jako trenérka – vrátila i na místo činu, do „svého“Mexika (1979–1981).

Po roce ’ 89 se Čáslavská k „hymně“vracela bezpočtukrát. Snad v každém rozhovoru padla otázka na toto téma. Pro časopis Týden se rozpovídala více: „Když chcete něco takového udělat, musíte nejdříve vstoupit do povědomí. A to opravdovým výkonem. Věděla jsem, že musím vyhrát, což se povedlo. Už přede mnou protestovali na stupních vítězů proti rasismu v USA černošští sprinteři Tommie Smith a John Carlos, kteří zdvihli ruku s černou rukavicí. Bylo to neuvěřitelně statečné gesto, ale trochu mi udělalo čáru přes rozpočet. Uvažovala jsem, že bych prsty naznačila vítězné véčko, bylo mi ale jasné, že by si to režim vyložil všelijak. Všechno další už přišlo spontánně. Sovětskou hymnu jsme jako sportovci slýchali často a byli na ni alergičtí. Jakmile se ozval její hřmotný začátek, zježily se mi na těle chlupy i vlasy. A automaticky jsem odvrátila hlavu.“

Okupace Československa v roce 1968 byla pro Věru Čáslavskou zlomovým bodem. Její hvězdná sportovní kariéra olympiádou v Mexiku skončila a na dvacet let se stala „obyčejným člověkem“. I proto, že odvrátila hlavu.