Vybojujme Hudci medaili

Čáslavskou jsem poznal na zimní olympiádě v Lillehameru 1994, kdy byla předsedkyní ČOV, a navždy si ji budu pamatovat jako člověka překypujícího snahou udělat něco pro druhé. Jako ženu, která nikdy nelitovala energie, aby pomohla dostat události do pohybu.

I když jí už určitě nebylo dobře, starali jsme se poslední rok se skupinou novinářů a spolu s LN (článek Už 85 let dluží Francouzi českému gymnastovi zlato, 30. 1. 2016) o to, aby potomci zemřelého gymnasty a olympijského vítěze z Berlína Aloise Hudce dostali zlatou medaili z mistrovství světa v Paříži. Vyhrál ji v roce 1931 a francouzští pořadatelé mu ji nikdy nepředali.

Věra Čáslavská to vzala jako poslání. A věnovala mu hodně energie. Na mou prosbu, aby se trochu šetřila, s úsměvem odpověděla: „Víte, jak dlouho jsem byla v ústraní, já to teď prostě musím všechno stihnout“.

Hudec zvítězil v Paříži ve víceboji. „Předávající uvedl, že francouzská národní banka zakázala vývoz zlata a že medaile a přívěsky budou zaslány dodatečně,“zapsal si do deníku sportovec. Jenže Francie křivdu nenapravila. A jak tamní, tak Mezinárodní gymnastický svaz na dopisy a vzkazy Věry Čáslavské reagovaly odmítavě. Proto chtěla po Paříži alespoň „gesto fair play“. Dodatečně vyrobit symbolickou zlatou medaili a diplom. „Tím uznáte triumf našeho gymnasty i po tolika letech,“apelovala na prezidenta francouzských gymnastů.

Bohužel, teď těžká nemoc dostihla ji. Amy se alespoň pokusíme medaili i za ni pro pana Hudce po 85 letech získat. Ale bez paní Věry všechno půjde hůř.