Taxikářův tvrdý chleba
ny. Do toho se míchají situace z taxikářova čerstvého manželského života – Matěj a jeho žena se marně pokoušejí o potomka. Manželka by také ráda, aby Matěj taxikařiny nechal, když se všude mluví o vraždách taxikářů... Jak je to s časovou sousledností nebo počtem mrtvých přitom není vůbec jasné.
Když konečně Matěj nabere onoho osudového pasažéra, týrání publika graduje. Ne ovšem tak jako třeba v mrazivém Kieślowského Krátkém filmu o zabíjení, na jehož hrozivě realistickou vraždu taxikáře asi nikdo z jeho diváků do smrti nezapomene. Taxi 121 dosazuje do role vraha jakéhosi divného kouzelného dědečka, který se svou oběť zřejmě nejprve pokouší umořit jalovým tlacháním; film se na dlouhou dobu mění v nepovedenou, bezobsažnou rozhlasovou hru. Chvilku se může zdát, že děda na Matěje něco ví a bude ho morálně „soudit“, ale je to planá naděje. Matěj žádné hříchy nemá, krom toho, že byl občas lehce nedůtklivý ke své ženě, čehož teď lituje. Matějovy melodramatické představy a vzpomínky jsou do děje montovány s až komickou neobratností.
Napětí mají zvyšovat některé situace, do nichž se Matěj s vrahem během jízdy dostávají. Například dilema, zda se Matěj zkusí zachránit za cenu toho, že ohrozí obsluhu benzinové stanice. Ani tahle scéna ale není předvedená dostatečně přesvědčivě, aby vyvolala kýžené emoce. Natož pak další momenty, které mají diváky frustrovat tím, jak seMatěj „užuž“skoro zachránil.
Divácká frustrace je nakonec asi tím jediným, čeho film Taxi 121 dosáhne – a co je horší, čeho snad dokonce dosáhnout chce. Protože jinak jeho obsah žádný smysl nedává.
Taxi 121