10.

Lidé dluží, kam se podívají. Většina společnosti má hypotéku na dům, řadě jiných obstavil příjem exekutor. Bohatých lidí není mnoho a dluhy před smrtí neochrání. Co pak mají dědicové dělat?

Pan Václav Kalich byl postarší vdovec s malým domkem na okraji Plzně. Uměl se elegantně oblékat, miloval výstavy a divadelní představení a umělecká dílka regionálních umělců velmi rád vybíral, hodnotil a občas také nakupoval. Stěny jeho domu byly plné kreseb a grafik a v každé galerii či výstavní síni potkával známé. Měl rád společnost a často jej doma navštěvovali kamarádi. Neměl děti, ale občas se stýkal se svou neteří Gabrielou. Když se panu Kalichovi přitížilo, jezdila za ním, aby mu trochu poklidila, posekala zahradu a uvařila, aby měl aspoň občas teplý oběd. O finančních otázkách se spolu nebavili, Václav Kalich však někdy prohodil, že Gabriela dům se zahradou i všechny obrazy po jeho smrti zdědí.

Pak ho jednou našla doma mrtvého. Zařídila pohřeb, obstarala dům a začala jednat se soudním komisařem (blíže viz 9. díl). A nejednou zjistila, že je všechno jinak a že její strýc před světem ukazoval docela jinou než pravdivou tvář.

Václav Kalich měl totiž dluhy. Nakupoval umělecká díla, ale finanční prostředky na ně neměl, a tak si půjčoval. Gabriela při prohlídce domu a osobních věcí našla hromadu upomínek, výzev k úhradě a soudních rozsudků, podle nichž měl pan Kalich platit věřitelům dluhy i s úroky. Dlužil i poskytovatelům energií, kteří mu hrozili odpojením svých služeb. Dům se zahradou už dávno zatížila exekuce a sousedé, kamarádi a známí ho navštěvovali proto, aby urgovali své pohledávky. Gabriela se polekala, že by namísto domku a uměleckých předmětů zdědila jenom dluhy. Dluhy totiž podle občanského zákoníku přecházejí na dědice a dědic navíc musí uhradit i náklady zůstavitelova pohřbení a opatření hrobového místa.

Jak zjistit, zda jsou v dědictví dluhy

Gabriela se bála odůvodněně, vše se totiž od roku 2014 změnilo. Do té doby mohl dědic zdědit dluhy jen do výše aktiv, a tak v nejhorším případě byla jeho dědická bilance nulová. Dnes dědic, který přijme dědictví, získá nejen aktiva, ale odpovídá i za všechna pasiva po zůstaviteli. Jak už ovšem víme, právo přeje bdělým a pro poučené má několik nástrojů. První pomocí je soupis pozůstalosti – proces, který by měl moudrý dědic po notáři požadovat. V něm se přesně zjistí pozůstalostní jmění a čistá hodnota pozůstalosti Dědické právo však chrání i věřitele před předluženým a neodpovědným dědicem. Věřitel může navrhnout odloučení pozůstalosti. Soud pak oddělí dědický podíl zadluženého dědice a spravuje ho do té doby, než se z něj uspokojí věřitel. Dalším novým nástrojem je závěra pozůstalosti, což je zvláštní forma soudní úschovy pozůstalosti či její správy pro případy, kdy je namístě zvláštní opatrnost, dědic je nesvéprávný nebo neznámého pobytu.

Dědické řízení obvykle několik měsíců trvá, ovšem i v této době je třeba platit služby nebo prodávat či kupovat věci nezbytné ke správě pozůstalosti. Se souhlasem soudu je možné části pozůstalosti po smrti zůstavitele v rozběhlém dědickém řízení zcizit (tedy prodat) odvážnou smlouvou v podobě veřejné listiny.

Někdy není jednoduché identifikovat všechny věřitele. Dědic může navrhnout soudnímu komisaři či správci pozůstalosti (viz 9. díl), aby vyzval věřitele k přihlášení a doložení svých pohledávek. Do skončení dědického řízení nemá dědic ani správce pozůstalosti povinnost věřitele uspokojovat a dluhy platit. V našem příkladu slečna Gabriela navrhla soupis pozůstalosti, prakticky si však příliš nepomohla. Čistá hodnota pozůstalosti se ukázala jako záporná, pasiva pozůstalosti, tedy dluhy Václava Kalicha, aktiva převýšila. Vybrat si jen aktiva a dluhy odmítnout totiž naše právo neumožňuje, i když by tak řada dědiců jistě ráda učinila. Gabriela proto odmítla dědictví a pozůstalost připadla jako odúmrť státu (viz 4. díl), jenž posléze navrhl její likvidaci.

Autorka je advokátka, odbornice na rodinné právo a bývalá ministryně spravedlnosti