Trumpovy imigrační manévry

V primárkách těžil republikánský kandidát z obav a strachu. S tím si dnes už nevystačí

Byla to pochodeň jeho kampaně, kterou si Donald Trump svítil na cestu k zisku republikánské nominace do prezidentských voleb. Tvrdá pěst vůči ilegálním imigrantům, kriminálníkům, kteří z Mexika do USA přinášejí násilí, drogy, přicházejí znásilňovat americké ženy. Trumpovo vyhlášení, že plošně deportuje všech 11 milionů nezákonných imigrantů, kteří podle odhadů v Americe v současnosti žijí, jej v primárkách odlišovalo od všech jeho soupeřů. Stejně jako slib, že na jižní hranici USA postaví neprodyšnou zeď, a ještě to bude zcela zadarmo. „Who will pay for the wall?“ptal se Trump na předvolebních shromážděních. „Mexicóóó,“odpovídal nadšený dav.

V posledních dvou týdnech ale Trump začal manévrovat. Po středeční schůzce s mexickým prezidentem Enriquem Peňou Nietem, kdy se na společné tiskové konferenci držel zpět, se v následném projevu v Arizoně opět vrátil ke své plamenné, nekompromisní rétorice. Ale ani tak nelze přehlédnout jeho nápadné posuny v názorech, které předvedl ve dnech předtím. Kdy naznačil možnost, že by nedeportoval všechny, ale jen ty vyloženě špatné ilegály, kteří se dostali do konfliktu se zákonem. A kdy řekl, že k imigrantům, pro které dlouho neměl dobrého slova, je potřeba přistupovat „lidsky a férově“.

A co se zdi a účtu za ni týče? Za řečnickým pultíkem v Arizoně Trump už zase tvrdil, že Mexiko to vezme na sebe. Bezprostředně po jednání s mexickým prezidentem ovšem uvedl, že zeď je jejich „sdíleným cílem“. Což je stejné, jako by řekl, možná zeď bude, možná ne, možná ji zaplatíme společně. Ještě se uvidí.

Změkčování

Co se Trumpovi přihodilo? Jeho tým mu patrně ukázal, jak je rozdělen americký volební koláč. Tvrdá protiimigrační karta fungovala v primárkách, kde rezonovala mezi vyhraněnými voliči, kteří už mají dost všech a všeho, co podle nich Ameriku a je samotné táhne ke dnu. Pro možný zisk Bílého domu se však musí Trump zakousnout i do jiných dílů amerického voličstva. Do středových republikánů, do kohorty bílých vysokoškoláků, které republikánští kandi- dáti pravidelně získávají (například i celkově jinak poražený Mitt Romney v roce 2012), ale kde má Hillary Clintonová v tuto chvíli navrch.

Tito Američané sice také považují ilegální přistěhovalectví za problém, ale dryáčnické protiimigrační plány Donalda Trumpa nesdílejí. Jak opakovaně potvrzují průzkumy, nejčerstvěji šetření Pew Research Center z minulého týdne. Tři čtvrtiny dotázaných vidí v ilegálních imigrantech stejně „tvrdě pracující a poctivé“lidi, jako jsou sami Američané, a 71 procent má za to, že tito imigranti nejsou přítěží pracovního trhu, neboť berou místa, která už sami Američané nechtějí.

Svými imigračními manévry Trump riskuje, že ztratí část hardcorových příznivců. Ale zatímco i bez jejich určité části stále může vyhrát, bez hlasů středových voličů by to bylo daleko těžší. Návrhy, které v posledních týdnech zmínil, se v zásadě překrývají s tím, co v primárkách zastávali jeho republikánští soupeři Marco Rubio a Jeb Bush, co však tehdy Trump napadal jako nebezpečně měkký přístup.

Trump přešlapuje mezi svým tvrdým vo- ličským jádrem a všeobecným elektorátem, jeho imigrační manévry jsou ale názorným příkladem, jak složitou, ambivalentní a pro mnohé Američany frustrující otázkou je dlouhodobý masivní příliv přistěhovalců přes jižní hranici USA. Jde o fenomén, s nímž si společnost a politici nevědí rady, protože je zároveň přínosem a zároveň z něj jde strach. A při snaze o řešení problému jdou proti sobě právě tyto dva akcenty.

Hispánci už jsou v USA doma

Všude kolem sebe Američané vidí Hispánce, jak sekají zahrádky u domků, rozvážejí pizzu, obsluhují v restauracích, sklízejí pomeranče a hrozny na farmách. V 90. letech to byli černoši, kdo stáli na newyorských ulicích s praporky, aby ukazovali, kde je ještě možné zajet zaparkovat do garáže. Dnes jsou to Hispánci, kteří každé ráno různě po Americe postávají na parkovištích a čekají, zda si je někdo najme na jednodenní melouch. Vyplatí se, jsou levní, svačiny si nosí v igelitkách.

Všude kolem sebe ale dnes Američané také vidí dvojjazyčné nápisy. V angličtině a zcela automaticky i ve španělštině. V nákupních centrech, v úředních dokumentech, na vstupech do volebních místností. Vidí hispánské komunity na předměstích, kam za jedním přistěhovalcem z Mexika postupně dorazí celá rozvětvená rodina. A v rádiu poslouchají demografa, který vysvětluje, že už teď se dohromady rodí více potomků různým minoritám než v bílé populaci a že je otázkou už jen dvou tří desetiletí, kdy se dnešní bílá většina v Americe stane menšinou.

Hispánští imigranti jsou ve své početnosti a všudypřítomnosti s americkou společností tak provázáni, že jen trochu racionální Američan ví, že už k ní patří stejně, jako se do ní předtím začlenily všechny předchozí imigrační vlny. Jenže přistěhovalci, přicházející do USA z jihu, ve společnosti zároveň oslovují její základní nejistoty. Obavy o práci, strach, že cizí živel zničí „náš způsob života, že my už tady nebudeme doma“. V primárkách Trump těžil jen z obav a strachů. Teď si asi uvědomil, že pro zisk Bílého domu by potřeboval získat i ty voliče, kterým strach nezatemňuje zdravý, americký rozum.