Slabá EU a silné Německo
Co udělá Angela Merkelová? Jaké jsou její plány do budoucnosti? Změní svůj tvrdohlavý postoj k migrační krizi, nebo bude i další roky opakovat „wir schaffen das“? Povede Evropskou unii směrem k superfederaci (Spojené státy evropské), kterou prosazují ekonomicky silné státy centra, nebo k volnějšímu svazku suverénních národních států, který si přejí provincie na periferii? Jak bude vypadat evropská spolupráce s USA a Tureckem? Na tyto otázky bychom od nejmocnějšího politika současné Evropy rádi slyšeli odpovědi už za dva týdny na summitu EU v Bratislavě. Realita je však taková, že Merkelová, kterou příští rok čekají osudové volby (zatím se nevyjádřila jasně, zda bude chtít místo kancléřky obhajovat), je kvůli své migrační politice oslabena nejen doma, ale i ve většině států Unie, takže jasnou strategii uslyšíme až mnohem později.
Škoda. Evropská unie by ji rychle potřebovala, nejlépe takovou, kterou neprosazuje úzká skupina byznysmenů a politiků. Jistá šance na to je, protože když se díváme na čerstvé průzkumy v Německu, vidíme, že migrační politiku Merkelové plně podporuje už jen zhruba šest procent respondentů. Není to loňských 60 procent, ale ani 16. Zhruba čtvrtina dotázaných koncepci kancléřky schvaluje, takže dohromady má podporu asi třetiny lidí. To je málo. Podporu navíc ztrácí i vládní sociální demokracie, koaliční partner CDU. Obě strany čekají na výsledky letošních voleb ve dvou regionech (jedním z nich je Berlín), pak se uvidí.
Karty silně zamotává brexit, francouzské volby, posílení prezidenta Erdogana a boj o Bílý dům. Politiku Evropské unie doposud určovaly tři důležité státy – Německo, Francie a Velká Británie. Po brexitu se třetím hráčem stává země, která je ale v současné době mimořádně slabá – Itálie. Po této změně rozhodující figurou v EU stále zůstává Německo, ale jeho role se stala mnohem větší, protože Itálie není (a nikdy nebude) s Velkou Británií ve stejné váhové kategorii. A i kdyby příští rok francouzské prezidentské volby vyhrál Nicolas Sarkozy, idylická éra Merkozy, kdy tento tandem rozhodoval o všem důležitém v Evropě, už podruhé – zejména kvůli názorům Sarkozyho na migrační krizi – nenastane. (Stejně jako se nebude opakovat ani duo Merklande.)
S tak výrazným posilněním Erdogana nikdo nepočítal. Rozsáhlé zatýkání a čistky, ale i nedávná návštěva amerického viceprezidenta Bidena v Ankaře ukazuje, že jak USA, tak i EU, která od Turecka čeká zastavení migrantů, musí reálnou sílu Erdogana respektovat. Bohužel asi za každou cenu.
O síle Evropské unie hodně vypovídá krach jednání o volném obchodu s USA (známý pod zkratkou TTIP), o němž tento týden informoval německý vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel. A dodal to důležité, že neexistuje jediný bod, na kterém by se strany dokázaly dohodnout. Takže nejde o to, že například z deseti otázek jsou čtyři vyřešeny a šest ne. Jednoduše není dohoda v ničem. Evropská unie je zřejmě tak slabá, že se silnými USA není schopna vyjednat výhodnou smlouvu.
Vypadá to tak, že dokud nebudeme znát výsledek voleb (v USA, ve Francii a v Německu), Evropská unie zůstane slabá a nejednotná. Čeká nás minimálně jeden rok nejistoty.
I kdyby příští rok francouzské prezidentské volby vyhrál Sarkozy, idylická éra Merkozy už podruhé – zejména kvůli názorům Sarkozyho na migrační krizi – nenastane