S novými Němci
Z čeho pochází nová síla Německa? O příslušnosti k státnímu národu už nerozhoduje krev, ale sdílení hodnot
Vnedělní podvečer německá kancléřka Angela Merkelová poskytla svůj tradiční „letní rozhovor“německé veřejnoprávní televizi. Už místo, kde se obvykle natáčí, má u diváků posílit víru v sílu tamních bezpečnostních sil. Pod širákem na střešní terase kancléřského úřadu přímo nad řekou Sprévou, po které ve stejné době proplouvají parníky, si dva novináři povídají s nejmocnější ženou Evropy, jako kdyby pro ni neexistovala žádná hrozba teroristických útoků drony, raketami nebo snajpry.
Kancléřka Merkelová vzpomínala na jedno ze svých životních rozhodnutí. Před půlnocí 3. září roku 2015 „dočasně“vyřadila z provozu dublinskou dohodu EU. Konkrétně její pravidlo, že uprchlíkovi je povinen poskytnout šanci na azyl ten stát, ve kterém se poprvé na svém útěku zaregistruje. Statisícům lidí, včetně malých dětí, uvízlým na balkánské cestě tehdy hrozila humanitární katastrofa. Od té doby je Německo pouští na své území. Letos jich už nebude tolik. Balkánská cesta se mezitím téměř uzavřela a uprchlíci uvízli před ní.
Pro některé je to čin, který si zaslouží Nobelovou cenu za mír, dalším kvůli němu začala trvalá noční můra a není zrovna málo těch, kterým tím poskytla vhodnou příležitost k vyvolání povstání mas „proti systému“. Podle nich je jádrem evropského sporu o imigrační politiku falešná morálka.
Už jen z pudu sebezáchovy téměř celé české politické spektrum prosazuje návrat ke „staré dobré Evropě“. Do budoucna má být nábožensky celkem čistá. Azyl se neposkytne uprchlíkům z řad muslimů. Potenciální teroristé chtějí jen naše dávky. Jejich útokům se ani sebelepšími bezpečnostními opatřeními nedá čelit. Morálka nesmí zvítězit nad zdravým rozumem, říkají dnes i lidé, kterým se stěží dá vyčítat malá ochota pomáhat potřebným.
Ještě zcela nedávno se české parlamentní strany vesměs shodly na tom, že ČR jako signatář Ženevské konvence na ochranu uprchlíků uznává právo na azyl bez ohledu na náboženství. Dnes se zdá, že pro ně už to je jen cár papíru. Evropa se během roku změnila k nepoznání.
Nový německý konzervatismus naopak připouští doplnění vlastního oby- vatelstva občany dalších států z důvodů demografických i ekonomických bez ohledu na náboženství. O příslušnosti k státnímu národu už nerozhoduje typ krve nebo etnický původ. „Noví Němci“se nemusejí jako takoví rodit, stačí se přičlenit ke společenství hodnot. Tím se německý stát vrací k původním hodnotám křesťanství i židovství, k základům německé ústavy.
Kultura vítání napříč spektrem
Merkelová by svou politikou sotva prošla, nemohla-li by se spolehnout na podporu základny svého koaličního partnera SPD, hlavně ale „svých“opozičních Zelených a silné občanské společnosti. Právě tyto síly už dávno před historickým rozhodnutím Merkelové nastartovaly takzvanou kulturu vítání. Pod jejich tlakem ji přijala. Dodnes se spolu se statisíci dalších občanů starají o to, aby se uprchlíci přes obrovské nedostatky byrokracie mohli rychle zapojit do společnosti. Není ani divu, že zatím málo jich je zaměstnaných, pro požadavky průmyslu se nejdříve budou pečlivě vzdělávat.
Zelení Merkelové nikdy nezapomněli, že právě ona před pěti lety po výbuchu atomové elektrárny ve Fukušimě rozhodla o německém postupném vystoupení z jaderného programu. Znovu stará zásada: nesmíme zatěžovat další generace dluhy, které ne- jsme schopni splácet sami. Svým silným konzervativismem prosadila i to, že Řecko bude platit – třeba i sto let a Německo s ním – za bankrot, který spoluzavinily laxní zákony Evropské unie. Už je představitelné, že po dalších parlamentních volbách Německo ovládne černo-zelená koalice.
Když si dnes znovu pouštíte vystoupení kritiků kancléřky Merkelové z loňského léta, snadno poznáte, že žádný z tehdejších katastrofických scénářů se zatím nesplnil. Což zdaleka neznamená, že jí všechno vychází. Německo na rozdíl od Belgie a Francie sice ještě nezažilo útok Islámského státu. Červencové nepříliš povedené tero- ristické útoky na bavorském venkově Merkelové ale už málem zlomily krk. A chraň pánbůh, co se stane v Německu, nastane-li to, čeho se loni tak báli.
Psychiatři by proto mohli namítnout, že zcela patologickým jevem Merkelové je její zdánlivě neomezená odvaha. Podobnou projevil před pěti sty lety katolický kněz jménem Martin Luther, když zveřejnil svých 95 tezí proti pochybným praktikám své tehdy ještě téměř všemohoucí církve.
Jeho cílem nikdy nebylo zbořit „starou Evropu“. Bez ohledu na ztráty usiloval o to, aby se vrátila ke svým vlastním hodnotám. Jako mnoho dalších výrazných osobností v dějinách světa se stal konzervativním revolucionářem, kterým vděčíme za vysokou civilizační úroveň dnešní Evropy. A do určité míry i za náš blahobyt.
Ludwig Kazmierczak, rozený Polák a dědeček Angely Merkelové, se za první světové války jako voják Německé říše dostal na západní frontě do francouzského zajetí. Tam se zapojil do takzvané Modré armády, se kterou jako polský legionář pak bojoval na straně Francouzů. Za druhé světové války ovšem sloužil jako dobře integrovaný vrchní rotmistr v berlínské policii. Tohle je další z důvodů, proč se jeho vnučka při zmíněném letním rozhovoru, tedy v době, kdy podle mnoha lidí hrozí zánik Západu, dokázala tak srdečně smát.
Když si dnes znovu pouštíte vystoupení kritiků kancléřky z loňského léta, snadno poznáte, že žádný z tehdejších katastrofických scénářů se zatím nesplnil