Kladina, kůň, hrazda, lidé v nouzi. To byla Věrka

Bylo po sametové revoluci a nastal úkol přivést do života země něco, co tu dlouho nebylo: demokracii. Pan prezident Havel k tomu měl spoustu poradců. Měl jsem tu čest být jmenován do jeho sboru zahraničních poradců. Naším „šéfem“byl Milan Šimečka, který brzy po jmenovaní prochodil téměř týden v nekonečných chodbách Pražského hradu s infarktem a zemřel. Poté jsem byl představen jednomu z nejvlivnějších poradců pana prezidenta – Věře Čáslavské. Brzy jsme zjistili, jak se zdálo, že kdo v republice má velký nebo malý problém, obzvlášť v oblasti zdravotní a sociální, se nutně obrátí na paní Věru. Vždy příjemná, milá a neuvěřitelně pracovitá (zdálo se, že snad kancelář nikdy neopustila). Jednou mi řekla: „Pomoz mi, jestli můžeš. Do mé kanceláře přijde denně několik Američanů s tím, že chtějí pomoci. Jedni nemají prostředky, jiní nemají know-how, jedni jsou nadšeni Prahou a v momentě, kdy odletí, zapomenou na nadšení a na pomoc, kterou měli v úmyslu. Pomoz nám najít mezi tou stovkou ty tři nebo čtyři, kteří mají finance, dobrou vůli, know-how a pomoc opravdu poskytnou. Protože nevíme, kteří to jsou, máme tendenci je dát do jednoho pomyslného pytle a hodit do Vltavy.“

Věrka mne též požádala, abych pomohl paní Olze Havlové, když bude na státní návštěvě ve Spojených státech, získat přímé peníze pro její rodící se Nadaci dobré vůle. Věděl jsem, že bez Věrčiny pomoci se přímo k paní Olze, která jen tak někomu nedůvěřovala, těžko dostanu. Věrka přede mnou zvedla telefon, ujistila paní Olgu, že jsem košer, a při recepci Havlových v New Yorku si našlo pěkných pár dolarů cestu do Olžiny nadace.

Mnoha spolupracovníkům to nedalo a prosili Věrku, aby zvolnila tempo. To by však nebyla ona. Kladina, kůň, hrazda nebo lidé v nouzi, nic jí nikdy nedovolilo, aby to udělala.

Věrko, jsem si jist, že i v nebi snad není nadbytek lidí, jako jsi byla ty. Bylo privilegium a čest Tě poznat. Dopisy jsou redakčně kráceny

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce