Opravdu je to jen komín?
Kdo chce, nachází sexuální symboliku všude – třeba ve smrkové šišce či díře po suku. Funguje to tak i v architektuře, leč výstava Prostory touhy to téma probírá mnohem důkladněji a objevněji.
Podtitul výstavy v pražské Fragnerově galerii klade otázku: Je architektura sexy? Tím trochu míří proti záměru autorů Ladislava Zikmunda-Lendera, Dana Merty a Filipa Šenka. Označíme-li něco jako „sexy“, pak jako by to ztrácelo pokrokový charakter, jako bychom hájili mačistické hodnocení světa. Přitom z úvodu čiší snaha o pokrokovost: „Výstava se pokusí představit, problematizovat a interpretovat vztahy sexuality, konstrukce sexuální a genderové identity, architektonického prostoru a architektonické tvorby na modernistickém a současném materiálu,“píší autoři. Ale nelekejte se. Samotná expozice je docela názorná, sdělná a srozumitelná.
Téma sexualita a architektura (chcete-li erotično v utváření interiérů i veřejného prostoru) se jistě dá ilustrovat různě. Výstava ukazuje od všeho trochu, ale něčemu dává více místa. Tím něčím jsou myšlenky a návrhy Adolfa Loose, jenž hlásal podřízenost mužské roli, a jeho názorových soků, kteří hlásali úplnou nezávislost ženy na muži i v bydlení. Ale začněme tím, čeho si návštěvník všimne dříve, tématy spíše prvoplánovými.
Od fyziky k ideologii
K prvoplánovým tématům patří falické symboly – věže, mrakodra- py, komíny či televizní vysílače. To asi čekáte. Nečekaněji ale působí dílo Lenky Klodové s názvem Komíny (2001). Je jím na zdi připíchnutý časopis Komíny, na jehož titulní straně se skví snímek továrního komínu. Na jiných artefaktech hraje tuto roli televizní věž na Žižkově či věže vodárenské.
Na tom něco je, říká si návštěvník. Ale stejně se mu dere do hlavy praktická otázka. Jak jinak docílit silného tahu než vysokým komínem? Jak jinak dodat vodě energii k vystoupání do vyšších pater než jejím načerpáním do výšky? Nedělá se tu ideologie z prostých fyzikálních principů?
Asi dělá, ale to je jen legrace. Vážněji to vzal třeba Jan Kaplický, když vymýšlel svůj Green Bird, projekt č. 176. Z té stavby faličnost čiší mnohem víc než z cihlových komínů. Ale když se bojuje za genderovou vyváženost, někdo by se mohl pozastavit nad tím, jak málo je tu symbolů vaginálních. Snad jen známá architektka Zaha Hadidová a její fotbalový stadion Al Wakrah pro Katar. Opravdu je to jen náhodně rozevřené hlediště, anebo i symbol čehosi ženského?
A teď už k žánru spíš teoretickému, který zastupují citáty různých osobností. „Co mě přitahuje, jsou volné a smyslné křivky,“řekl Oscar Niemeyer. „Křivky, jež nacházíme v horách, mořských vlnách a na těle ženy, kterou milujeme.“Na tom snad není nic extra mačistického.
Teorie ale pokračuje ke společenské praxi a ukazuje zajímavé shody. „Vybudujeme vzorná zařízení, jídelny a jesle, jež by osvobodily ženu od domácnosti,“řekl Lenin. Bohuslav Brouk k témuž: „Žena musí být od mužů jedinců zcela neodvislá. Proto nestačí jí vlastní budoár, musí mít vlastní byt. Jedině možnost střídání partnerů dovolí jí dokonalý eroticko-sexuální život.“
Tyto ideje ovlivnily i reálný socialismus. Líčí to pasáž o Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Jeho příručky v 60. letech tvrdily, že manželské postele mají být ideálně patrově nad sebou. A v návrzích pro experimentální sídliště Invalidovna ÚBOK nenavrhl ani jednu manželskou postel.
V dnešní době debaty o střetu kultur a civilizací působí asi vůbec nejaktuálněji pasáž Veřejný muž a soukromá žena. Vysvětluje, jak od 19. století muž ovládal veškerý veřejný prostor měst, zatímco ženám bylo přisouzeno kultivování domácnosti. Hledáme-li dnes společnost bazírující na mužském světě veřejném a ženském soukromém, těžko najít výraznější příklad než společnost muslimskou, ať už se rozvíjí na Blízkém východě, nebo ve velkých městech Evropy. I toto je téma k přemýšlení, které výstava neprvoplánově nabízí.
Prostory touhy: Je architektura sexy?