V lidech zápolí racionalita s emocemi
Krizový plán potřebuje každý kraj a obec, říká Dana Drábová. Zásadní je ale připomínat lidem, že se musejí umět postarat i sami
kam šla i moje maminka v roce 1932 do první třídy... Teď se to i podařilo; škole se dostane podstatnějšího faceliftu, jak se říká hezky česky. ( smích) Jako přípražská obec zažíváme babyboom, musíme se na to již připravit.
Myslím, že můžu nabídnout opravdu výraznou zkušenost v krizovém plánování, v krizovém řízení...
Potřebuje to každý kraj. A každá obec. Těch situací, které mohou nastat a vyžadují to, aby na různých úrovních společenství plnilo svoji roli a pomohlo tam, kde si člověk nepomůže sám, je ohromná spousta. S tím, jak k nám matička příroda už není tak přívětivá, jako byla v řekněme posledních padesáti letech, a frekvence extrémních meteorologických jevů se zahušťuje, je dobře si zmapovat, jaká rizika té které obci, tomu kterému kraji hrozí a udělat si na ně rámcový plán – protože přesně to nenaplánujete nikdy. To je čím dál Tam šlo skutečně o ohrožení životů v řádu hodin! Nedávno jsme četli, že se v Německu chystá nová strategie civilního nouzového plánování, což způsobilo reakce typu příprav na válku. Ale vždy je třeba odlišit přitažlivý novinářský titulek od pravé podstaty. A ta podstata je, že se znovu lidem připomíná: podívejte se, stát se o vás postará, ale má v krizi priority, a vy musíte zapojit vše, co dovedete, abyste se o sebe nějakou dobu zvládli starat sami; a když to zvládnete, tak se rozhlédněte, kdo ve vašem okolí potřebuje pomoc, a pomozte mu. Tomu se říká subsidiarita, tak to má být stavěné! Zásadní je připomínat lidem, že se musejí starat i sami.
Ne. Ne. To, že se vytáhlo, jak se Německo připravuje na válku, je něčím, co prodává noviny. Ale reálně mít doma věci pro základní přežití alespoň na tři dny, když už ne na deset dní, jak doporučují Němci, je rozumná věc. Doporučuji to rozhodně i Čechům. svém vidění světa. Hezky to definoval jeden můj kamarád: sociální sítě znamenají omezenou konfrontaci s jinými názory. Už Tacitus totiž říkal, že „člověk rád věří tomu, co se mu líbí“, takže si vybíráte lidi z té bubliny, která říká to, co chcete de facto slyšet. Dříve, když si někdo chtěl vyměňovat názory, šel do hospody a tam jej, když říkal až moc velké blbiny, z očí do očí někdo umravnil. To sociální sítě jako Facebook velmi limitují – a mezi námi, to mi připadá společensky dost rizikové.
To, že se společenská smlouva, jak jsme si na ni po druhé světové válce zvykli, nějakým způsobem vyčerpává, je neoddiskutovatelný fakt. Podle mě je to hodně dáno tím, jak se mění charakter práce. Roste i počet lidí, kteří do vlaku moderních technologií a čtvrté průmyslové revoluce nestíhají naskočit. To není jejich chyba! Ani těch změn. Ale společnost by seměla vážně zamýšlet nad tím, co jste nazval tříštěním; že se vytváří proud lidí, kteří už neumějí žít bez moderních technologií, a proud lidí, kteří s nimi žít neumějí a nikdy to umět nebudou. A jak je dostat dohromady? Přitom to jsou stejní lidé.
Od 1. listopadu 1999 je šéfkou Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
V nadcházejících krajských volbách bude kandidovat ve Středočeském kraji za Starosty a nezávislé (STAN) jako dvojka.
Přes osmnáct let je zastupitelkou v Pyšelích, od roku 2010 i místostarostkou.
Vystudovala jadernou fyziku, přesněji obor dozimetrie / aplikace ionizujícího záření, na pražském ČVUT (1985).
V roce 2000 získala také vědecký titul Ph.D., čestné doktoráty má z Technické univerzity Liberec a Vysoké školy báňské.
V říjnu 2014 jí prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy o rozvoj vědy.
jí, ale co dlouho pozoruji jako typickou vlastnost pro Čechy, je to, že když nemáte stejný názor, jste nepřítel. Nikde jinde jsem to tak často neviděla. Pro mě, když odcházím z jednání s tím, že jsme se nedohodli, to neznamená nic – musíme přemýšlet, proč jsme se nedohodli a zkusíme to příště. Ale častěji než v zahraničí se tu setkávám s tím, že když jsme se nedohodli, skončili jsme: „A nikdy ti to nezapomenu!“
Musíme oddělit dvě věci. Ptáme-li se po bezpečnosti takového zařízení, já o ní nemám nejmenší pochybnosti. Ten koncept uložení radioaktivního odpadu do stabilní geologické formace ještě s dalšími bariérami, které tam člověk dodá, kontejnery a obložení, vytváří tak zajištěnou bezpečnost, jaká se u málokteré lidské činnosti vídá... Za přemýšlení ovšem stojí uchování společenské paměti, protože jakmile úložiště bude naplněno a uzavřeno, tak nikdo ani nepozná, že tam je. To z povrchu nezměříte. Co ale, když se za ty generace a generace, dejme tomu za nějakých 4000 let, zapomene, že v podzemí je tabu a nemá se tam vrtat?
Úložiště bude obrovská stavba. Zasáhne do života nejméně jedné generace obyvatel, bude tam hluk, prach, přijde tam spousta cizích lidí. To je věc, která – když si o tom s lidmi povídám – vadí víc. A nevím, jak bych to našim Pyšelákům vysvětlovala... Takže těm starostům na Vysočině i jinde velmi rozumím. V komunikaci stát selhal.