Kdo za to může? Bříza, nebo Putin?
Smolenská letecká katastrofa, kterou před šesti lety nepřežilo bezmála sto lidí včetně polského prezidenta, dorazila na stříbrné plátno. Základním nedostatkem filmu Smolensk je fakt, že slouží současné moci v zemi.
la mlha či nátlak vysoce postavených cestujících na piloty, aby přistáli v nepříznivých podmínkách, ale výbušniny umístěné na palubě a odpálené těsně před přistáním. Kdo a proč je tam dal? To se zatím přesně neví, příznivci konspirační teorie však mají (skoro) jasno, že na konci celého příčinného řetězce je nynější ruský prezident (v době neštěstí předseda vlády) Vladimir Putin, jemuž zdatně sekundoval jeho pomahač Donald Tusk, tehdy polský premiér, dnes ve funkci takzvaného evropského prezidenta. Soudě dle recenzí i upoutávek, Krauzeho film tento výklad divákům silně sugeruje.
Důkazy jsou zatím přinejlepším hodně nepřímé, leč nehodlám se zde pouštět do technických spekulací na téma, zda, jak praví jedna z postav, mohou Poláci věřit tomu, že „tak velké letadlo zničila bříza“(což je zjednodušující zkratka pro oficiální vyšetřovací verzi). Za nejslabší místo celé „konspirační detektivky“lze však určitě považovat chabé motivy na straně údajného vraha. Proč by Vladimir Putin chtěl „sestřelit“polského prezidenta, který nedis- ponuje zrovna velkými pravomocemi a jenž měl na podzim 2010 obhajovat mandát, přičemž předvolební průzkumy mu nedávaly moc šancí? Nebylo lepší chvilku počkat? Nebo alespoň použít osvědčené a méně bombastické polonium? Cožpak polonium, prvek pojmenovaný na počest vlasti jeho objevitelky Marie Curie-Skłodowské, na Poláky nezabírá? Odpověď, že motiv tvořila pomsta za podporu Gruzie, kterou jí Lech Kaczyński poskytl v době rusko-gruzínské války v roce 2008, nezní moc přesvědčivě. A svým způsobem podporuje oficiální verzi, neboť je známo, že Kaczyński tehdy tvrdě sepsul posádku prezidentského letadla, jež odmítla z bezpečnostních důvodů přistát v Tbilisi.
Dle očekávání pisovského tábora má nové vyšetřování, osvobozené od tlaků ze strany Ruska a Tuska, přinést nějaké jiné vysvětlení, byť v této souvislosti nutno zdůraznit, že zdaleka ne každý kritik „smolenské lži“automaticky zastává teorii o spiknutí. A PiS si zatím dávala pozor, aby spiknutí neprezentovala jako oficiální součást programu.
Podle přání vládnoucí strany mají ale Poláci projít podobnou cestou jako hlavní hrdinka Krauzeho snímku, novinářka, která postupně „prohlédá“mediální lež a dobírá se k umlčované „pravdě“. Nicméně její postava tak vlastně poskytuje legitimitu k čistkám v médiích, jež se provinila zločinem „smolenské lži“.
Vítězslav Nezval údajně v soukromí zdůvodnil vznik svého nechvalně proslulého Zpěvu míru lapidárně pragmaticky: prý ho ko- munistům za dvě stě tisíc korun prostě „vyblil“. Příběh vzniku Krauzeho Smolensku je však – z věcné i etické stránky – složitější. Natáčení začalo dávno předtím, než se PiS dostala k moci, ohlašovaný termín premiéry se několikrát posouval, zejména kvůli obtížnému shánění finančních prostředků – na výsledném tvaru je dle recenzentů nižší rozpočet znát. Poslední klapka prý padla na jaře 2015, tudíž ještě před volbami. Dokončen a patrně i „dofinancován“byl však již za současné vlády. Byť tedy původně vznikal jako dílo řekněme opoziční, nyní slouží aktuální moci, což i z uměleckého hlediska téměř vždy znamená prohru.
Potřeba sjednocujícího mýtu
Těžko rozplétat klubko motivů, které vznik filmu poháněly. Smolensk každopádně svědčí o skutečnosti, že významná část polské společnosti nevěří (od začátku nevěřila) oficiální verzi vyšetřování, jehož průběh ostatně vyvolával řadu otazníků, a má proto uši naladěné na frekvence Jarosława Kaczyńského či rovnou Antoniho Macierewicze. Smolenská tragé- die očividně zčásti fungovala jako zástupné plátno, kam si šlo promítnout nespokojenost s dlouhou vládou Tuskovy Občanské platformy. Nicméně kolektivní psychologie, ochotně, ba emotivně přijímající „pisovský Smolensk“, má pravděpodobně hlubší a propletenější kořeny. Jedním z nich může být i jakási existenciální nejistota národa v dnešním světě, znechucení z příliš technicistního a byrokratického pojetí politiky a z toho plynoucí potřeba sjednocujícího mýtu, zvlášť odkazuje-li k tradicím polského mučednictví a mesianismu. Podobně jako závěrečná „mystická“scéna Krauzeho filmu, v níž se oběti smolenského neštěstí potkávají s oběťmi katyňského masakru.
PiS si tak ale vyrobila a z lahve vypustila džina, jemuž teď bude muset sloužit. Pokud by totiž nové vyšetřování potvrdilo výsledky toho původního, zbortí se legitimita současné moci jako domeček z karet. O skutečné nezávislosti již probíhajícího nového vyšetřování lze tedy vážně pochybovat. A boj za „smolenskou pravdu“může snadno torpédovat i nezávislost polské justice a médií.
Smolensk svědčí o skutečnosti, že významná část polské společnosti nevěří (od začátku nevěřila) oficiální verzi vyšetřování