Nikdy nebudeme šťastní

Románu F světoznámého spisovatele Daniela Kehlmanna se snaží svůj život „narafičit“tak, aby vyzněl jako osud

Tohoto cíle však nedosáhl a v románu Mýcení pohřbívá Burgtheater pod nánosem nadávek usvědčujících první rakouskou scénu z konzervativnosti. Reakce hodná intelektuála, míní Kehlmann, nazývá Bernharda „melancholickým lobbistou“a připomíná, že když tak rozlíceně plival na Burgtheater kvůli jeho konzervativnosti, hrály se v něm divadelní hry východoevropských disidentů, mimo jiné tehdy vězněného Václava Havla, který Burgtheater označil za svou mateřskou scénu.

Kehlmann neupírá Bernhardovi uznání, jež mu jako velikánovi německy psané prózy náleží, považuje ho však za prolhaného pozéra – a možná jedno souvisí s druhým. Právě umně ztvárněná směšnost intelektuálů byla hlavním důvodem úspěchu Vyměřování světa.

Nakolik však protagonisté románu selhávají? Na první pohled by se mohlo zdát, že si nevedou špatně – Arthur Friedland napíše bestseller, čímž si splní spisovatelský sen. Ani jeho synové Iwan, Eric a Martin nejsou ztroskotanci. Iwan je malíř a uznávaný kritik umění, Eric finančně zabezpečí svou rodinu jako investor a Martin se stane knězem. Nic strašného se neděje – až na to, že trpí jako zvířata.

Arthur sice napsal uznávanou i čtenářsky úspěšnou knihu, ale dobře ví, že ze stínu tohoto úspěchu nikdy nevystoupí. Iwan sice maluje obrazy, jež se skvěle prodávají, ale nikoli pod svou identitou, nýbrž jeho životního partnera Heinricha Eulenböcka, okolo něhož svými články vytvořil auru výjimečnosti a tajuplnosti, která se okolo něho samého nikdy nevznášela. V jednom okamžiku si povzdychne: „Jak žít s vědomím, že člověk není Rubensem? Jak se s tím vyrovnat? Zpočátku si člověk při všem, co dělá, myslí, že je výjimka. Ale málokdo je výjimka.“

Ještě více než Iwan se ve lži utápí jeho dvojče Eric, který při investování přestřelil. Vydělal sice pro sebe a svou rodinu peníze, pak ale přecenil své investorské schopnosti a přišel o veškerý majetek svěřený mu klienty. Jeho život se pak odvíjí v rytmu falšování finančních přehledů, kterémají tuto skutečnost zastřít, a přemítání nad katastrofou, jež vtrhla do jeho života, když se vše provalilo.

Ani knězi Martinovi se nevede dobře. Bojuje s obezitou a uvědomuje si, že kdyby byl býval potkal dívku, která by o něho projevila zájem, knězem by se nikdy nestal. A je tu ještě jeden problém – nevěří v Boha. Svůj projekt kněžství ale nevzdává, doufá, že uvěří, a pak se mu život, který vnímá jako slalom mezi malými a většími odpornostmi, promění v přímočarou cestu ústící v boží objetí.

O tom, že jde o protagonisty z jedné „rodinné stáje“, svědčí sdílený životní pocit, který je svádí dohromady i proti jejich vůli – všechny bičuje pocit nenávist k sobě samým. Nikoho netíží reálná selhání – nezdary, jako je opuštění rodiny, stojí za zmínku, ale nikoli za dalekosáhlý rozbor, natož za vyšší dávku antidepresiv. Ta se zvyšuje, když se provalí dusivá průměrnost, která se navzdory příležitostným úspěchům nakonec přihlásí o slovo.

Nenaplněná touha po výjimečnosti vede k tomu, že protagonisté ubližují sobě i druhým. Příznačná je v tomto ohledu kniha Mé jméno budiž nikdo, již napsal Arthur, otec tří bratrů, poté, co opustí svou rodinu, aby měl dost prostoru na vlastní kariéru. Průlom semu povede, napíše bestseller, který si vyslouží pochvalu kritiků a najde si i široké publikum.

Kniha má ale i oběti – několik čtenářů spáchá sebevraždu. Zaplétá totiž do myšlenkového experimentu, na jehož konci se má nahlédnout, že já, o něž člověk úzkostlivě pečuje, neexistuje. To, co nazýváme já, je chaosem rozlévajícím se do nicoty, chvatně spíchnutým provizoriem, snem, jenž nikdo nesní. Existuje jen hmota reagující na vnějšek a postrádající nitro. Svět je v člověku, ale ve světě není člověk.

Myšlenkový experiment nespěje k popření vlastního já, spíše k jeho velkolepému stvrzení, dokonce se setkáváme s postmoderní variací na Descarta: Neplatí však karteziánské „myslím, tedy jsem“, ale „nenávidím se, tedy jsem“. Může totiž ten, kdo se tak urputně nenávidí, postrádat já? Proti komu by směřovala nenávist?

Myšlenkový experiment nevychází z touhy prověřit filozofickou teorii. Autor, který v závěru promlouvá ke čtenářům, čímž se sám stává protagonistou románu, je antihrdinou současnosti: je talentovaný, byť jen na jalové myšlenkové hry, jeho sebestřednost hraničí s podlostí a znechucen vlastním já raději tvrdí, že neexistuje žádné já – ani jeho, ani čtenáře.